Apage Satanas

„Apage Satanas…“, zašeptám raději hned v úvodu psaní tohoto článku, neboť jsem člověk od přírody obezřetný a – co si budeme povídat – čert nikdy nespí…

Přesto příběh Satana -vládce temnoty, přímo volá po zpracování na Mysticlandu a abych doznal vše – píšu jej tak trochu na objednávku čtenářů. Dopředu podotýkám, že se k Ďáblu nemodlím, nejsem satanistou a nehodlám se jím stát. (to jen pro klid některých duší)

Dlouho jsem přemýšlel, jak tohle téma uchopit a jak moc děsit slabší povahy. Zda zmínit satanské rituály, černé mše a tajná společenství, či zahalit vyděšeného čtenáře netopýřím křídlem a nechat ho jektat zuby v obavách o svou hříšnou duši. Myslím ale, že si toho dostatečně užijete na nejrůznějších webech -náctiletých satanistů. Tenhle příběh je trochu jiný a bylo by dobré si ho převyprávět – po mém, čili pokud možno seriózně na základě legend, literárních odkazů a historických souvislostí.

Obávám se, že nejrůznější démoni a zlí duchové vůbec, se zrodili už v hlavách prvních lidí. Mohli za to jednak lidé sami, když na ně sváděli vše zlé, co je potkalo a jednak přírodní síly, které provázejí lidstvo od nepaměti. Člověk si prostě začal uvědomovat sebe sama a čelil strastem, které nedokázal ovlivnit, ani kdyby se rozkrájel (někdy téměř doslova), což ho přirozeně poněkud deprimovalo. Nejrůznější vlivy ničily jeho práci, úrodu, jeho obydlí, zaháněly zvěř, hasily oheň, děsily i zabíjely. Bylo až bolestně jednoduché zjistit rozdíl mezi dobrem a zlem, (ne jako dnes, kdy obyčejnému hajzlovi říkáme – např. „kontroverzní podnikatel“) a ono zlo dostávalo různá jména. Od zlých skřítků, děsů, běsů, až po démony či bohy. Zosobněním všeho zla pak je nepochybně Ďábel.  Už nejstarší civilizace, které známe, měli své představitele „zla“. Babylóňané věřili, že v podsvětí neboli „zemi, odkud není návratu“ vládne Nergal, násilnické božstvo známé jako „ten, kdo spaluje“. Báli se také démonů a snažili se usmiřovat si je magickým zaklínáním. V egyptské mytologii byl bohem podobných nepříjemností Sutech (Seth),  Řekové a Římané sice měli božstva dobromyslná i zlomyslná, ale boha, který by byl výslovně jen zlý až ďábelský, neměli. Jejich filozofové učili, že existují pouze dva protichůdné principy, což se mi zdá docela moudré. Podle Empedokla byly těmito principy Láska – síla sjednocující a Nenávist – síla oddělující. Podle Platóna měl svět dvě „duše“, z nichž jedna působila dobro a druhá zlo.  Judaismus jednoduše uvádí, že Satan je Božím protivníkem, který způsobil už prvotní hřích. Po mnoha staletích však bylo toto vysvětlení znečištěno pohanskými představami. Encyclopaedia Judaica uvádí: „K velké změně došlo v posledních stoletích př. n. l. V tomto období židovské náboženství přijalo mnoho rysů dualistického systému, v němž Bohu a silám dobra a pravdy odporovaly v nebi i na zemi mocné síly zla a podvodu…“ 

V islámu je Satan znám jako Iblís ( zkomolenina řeckého „diabolos“) nebo Šajtan ( z hebrejského Satan), který byl náčelníkem andělů, než neuposlechl Alláha (Boha) tím, že nepadl na zem před Adamem, protože nepřijal člověka jako sobě nadřízeného. Islám také popisuje Satana jako džina, bytost stvořenou z ohně, a ne ze světla, jako andělé… Což je v podstatě totéž vyprávění jako v biblickém příběhu.

Satan je postava figurující výhradně v abrahámovských náboženstvích (judaismus, křesťanství a islám), nicméně jeho existence byla častokrát zdůrazňována na základě existence mnohočetných pohanských božstev, obzvláště těch, které měli se Satanem podobné rysy. Se Satanem byli často slučováni například severogermánský Loki nebo slovanský Veles. Veles je bohem podsvětí, bývá zobrazován s rohy a velice se podobá čertu, naproti tomu Loki je bohem lsti, falše a podvodu. Jedním z nejčastějších jmen, kterým je Satan resp. Ďábel označován, je Belzebub. Slovo pochází rovněž z hebrejštiny, je ale ironického a víceméně urážlivého charakteru. Jedná se pravděpodobně o posměšnou zkomoleninu jména božstva Ba’al zevul (Pán výšiny) na Ba’al zevuv, dosl. (Pán much) . V Talmudu, Midraších a některých dílech Kabaly je Satan někdy nazýván Sama’el, Ašmodaj (Asmodeus) a dalšími jmény, pocházející vesměs z perštiny nebo řečtiny. V oborech angelologie a démonologie tato různá jména někdy označují řadu různých andělů a démonů a panuje značná neshoda ohledně toho, zda jsou některé z těchto bytostí skutečně zlé, nebo pouze dělají „svou práci“(jak říkají Američané ve filmech).

 

Tolik něco z historie či nejrůznějších encyklopedií. A přestože bych mohl stejným způsobem pokračovat opravdu velmi dlouho, myslím, že to stačilo. Vím, že to skutečně mystické, je zakopáno v otázce – existuje Satan na tomto světě? A nemyslím tím opravdu zapomenutého čerta v Dalskabátech, hříšné vsi 🙂 Je skutečně pánem Země, jak se uvádí? A někteří možná v hloubi své mysli tají hříšnou otázku – neubírá se mé rozlišování dobra a zla špatným směrem? Není náhodou Satan ten ublížený a odvržený, který to s námi myslel vždycky dobře a „suchar“ Hospodin jej zavrhl ? Rozumějte prosím, tady vůbec nejde o otázku dobra a zla ve smyslu,  zda je například obyčejný zloděj skutečně syčák (což samozřejmě je a vždycky bude), nebo zda zasluhuje například pedofil popravu bez soudu (což v prokázaných případech jistě zasluhuje). Tady jde o něco jiného. O nahlížení na život, jako takový. Církev a pravidla obecná nás vedou ke střídmosti a potlačování svých přirozených pudů, což je samozřejmě v základních případech celkem v pořádku. Člověk je ve své podstatě zvíře a jen jakási obecná pravidla, která někomu vštípí rodina, jinému třeba škola či společnost, nás drží „v lajně“. Pokud tyto „civilizační brzdy“ přestanou fungovat, je z nás opět jenom zvíře a to se obávám, že mi ještě zvířata musí prominout. Viz. války světové, Vietnam, Jugoslávie, nebo morbidní podrobnosti z míst některých násilných, trestných činů. My jednoduše – potřebujeme ďábla! Abychom pod jeho křídla složili všechno zlo tohoto světa a – umyli si ruce. Já vím, odbočil jsem nenápadně do mlhavého světa filozofie a mentorování, ale kus pravdy na tom jistě bude. Například jsem někde nedávno četl pozoruhodnou myšlenku, že za většinu našich dobrých vlastností (ne-li za všechny) může pouze – vědomí smrtelnosti naší a našich blízkých. Staráme se o sebe, protože se bojíme, že naše děti zůstanou sami, staráme se téměř zoufale o ně, aby se jim nestalo nějaké neštěstí a staráme se (doufám, že většina) o své staré rodiče, aby tu s námi byli co nejdéle. Pokud bychom byli  nesmrtelní, stala by se z nás   pouze cynická hovada. Uznejte, že ta myšlenka má něco do sebe a jako bych skoro zaslechl úder do hřebíkové hlavičky, ale zpátky k tématu.

Církev se k Satanovi vyjadřovala vždy naprosto jednoznačně a má to o to jednodušší, že podle věrouky byl Satan dávno poražen Ježíšem Kristem. Čili je z něj dnes jen směšná figurka ve stínu Svaté Trojice. Přesto se k této otázce velmi konkrétně vyjádřil např. papež  Řehoř IX,  který roku 1232, ve své papežské bule hlásá velmi zajímavé věci. Varuje před ďábelskou bytostí ( a teď čtěte pozorně ), která se zjevuje v podobě „šedé, hubené postavy, s výraznýma, velkýma očima a chladnou pokožkou…“  Podle papeže Satan a jeho sluhové mohou měnit svá těla, mizet, překonávat obrovské vzdálenosti nezávisle na čase a číst myšlenky lidí. Řehoř IX. dále varuje i před příznivci z řad lidí, kteří za příslib bohatství a výjimečných schopností s nimi spolupracují a touží změnit vládu na Zemi. ( Ne náhodou v téže papežské bule tuším, ustanovil inkviziční soudy a velké divadlo hrůzy mohlo začít).

( Když vezmete v úvahu, co znamenala papežská bula ve třináctém století, pak musíme brát prohlášení papeže velmi, velmi vážně! To nebyl žádný bulvár.  Ale hlavně – nikde žádné rohy, kopyta, ani netopýří křídla. Klasičtí “ šedí“ , jak je známe dnes, ale samozřejmě ve spojení s představou ďábla a jeho přisluhovačů…)

V Bibli se o Satanovi píše velmi konkrétně a rozhodně tam není žádný zlý duch, nýbrž reálná bytost, která stojí v opozici k Božské moci. Nemá stejnou moc jako Bůh, jde o padlého anděla, dokonce šéfa andělů, který však natolik zneužil své „funkce“, že byl vyobcován a navždy zapovězen.

Satanovo vzpurné jednání je popisováno asi tak, že „… byl dokonalý v kráse a bezúhonný ve svých cestách ode dne svého stvoření, dokud se v něm nenašla nespravedlnost. (Ezekiel 28:11-19) Satan nikdy nepopíral Jehovovu nejvyšší moc, ani to, že Jehova je Stvořitelem. Jak by mohl tyto skutečnosti popírat, když jeho samotného stvořil Bůh, že…

Tady si dovolím opět odbočit, protože často kladená otázka zní, jak mohl Bůh stvořit Satana? To je přece naprosto něco, proti Božímu plánu lásky. Inu, Hospodin stvořil anděly a spolu s nimi i anděla, který se později stal Satanem. Jak se to mohlo stát?  Velmi jednoduše. Hospodin nám všem, stejně jako andělům, dal totiž do vínku – více či méně svobodnou vůli. Alespoň tak mi tenhle problém vysvětlil jeden dobrý kněz. Ovšem svobodná vůle u andělů? Jako kmenových zaměstnanců Pána? Nemyslím si, že by si mohli dělat tak zcela, co by chtěli, protože by jim zákonitě hrozila výpověď, kterou si vysloužil právě Satan. Ale nerad bych zasahoval do nebeské personalistiky.

Satan však zpochybnil způsob, jak Hospodin projevuje svou svrchovanost. V zahradě Eden Satan naznačil, že Bůh první lidskou dvojici připravuje o něco, nač mají přirozené právo. Podařilo se mu přimět Adama a Evu k tomu, aby se Boží nespravedlivé svrchovanosti vzepřeli, a tak způsobil, že oni i jejich potomci podlehli hříchu a smrti. Na základě toho Bible ukazuje, že hlavním původcem lidského utrpení je – Satan.

Pojďme tedy od začátku a slyšme prastarý příběh:

„Když Ahrimal, kterému byla dána možnost nahlížet do budoucnosti, spatřil temnotu, která zachvátí Eden, celá řada andělů začala otevřeně diskutovat o druhém božím přikázání. Andělé už nemohli snášet nevědomost lidstva uvalenou Všemohoucím. Jaké bylo jejich překvapení, když se k nim přidal archanděl Lucifer Seraf z Prvního domu, Princ andělů a Hlas toho, kdo jest Nejvyšší…“

S ním v čele se část andělů rozhodla odhalit lidstvu a vyjevit jim nádheru stvoření a života. Archanděl Michael se jim v tom pokusil zamezit a vyvolal bitvu. V ní však Lucifer zvítězil. Ovšem Bůh nikdy nebyl ten typ, který by vše jen tak zpovzdálí sledoval a bez mrknutí odpouštěl. Lidstvo i nebeské zástupy byly rozděleny a andělé, následující Světlonoše – Lucifera, byli vyhnáni s lidmi na Zemi. Zde však Kain zabil svého bratra, započal něco tak nechutného a do té doby neznámého – vraždění. Prostě člověk zabije někoho, kdo je mu nějakým způsobem nepohodlný – zbaví se ho, což je dnes záležitost na poslední stranu novin – běžná mafiánská patálie. Ale tehdy, když byla první vražda dokonána, temnota obklopila celé stvoření a celý svět zaúpěl děsem. Andělé vyhnaní z ráje pozvedli zbraně proti nebeským zástupům i lidem, kteří zůstali věrni Bohu. Bitvy byly nerozhodné, nakonec však nebeské armády po tisíciletí bojů zvítězily.  Bůh však nepotrestal jen anděly, ale i lidstvo – udělal je smrtelným a omezeným v délce života. Padlé anděly pak vyhnal do šeré prázdnoty Pekel, což z gustem komentuje prorok Izaiáš :

 „Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodů! A v srdci sis říkal: Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy, zasednu na Hoře setkávání na nejzazším Severu. Vystoupím na posvátná návrší oblaků, s Nejvyšším se budu měřit“. Teď jsi svržen do podsvětí, do nejhlubší jámy!“ (Iz 14,12 ).

Takže anděla Lucifera máme pěkně v pekle a v té souvislosti se v historii objevují jména dalších výtečníků :

Asmodai – je jeden z těch, který se stal Padlým na základě chtíče. V židovských textech je psáno, že se zamiloval do Sáry, dcery Ráchel, jejíchž 7 mužů zabil vždy první noci. Až osmý manžel, vedený archandělem Rafaelem, našel způsob, jak Asmodaie zničit. Podle židovských textů je právě Asmodai vládce pekla a je tedy roven křesťanskému Satanovi – Luciferovi. Ovšem v křesťanských textech je Asmodai jen jeden ze čtyř princů, vládnoucí východním oblastem pekla a pod jeho vedení spadá 72 legií ďáblů. ( čili takový velitel „východní skupiny vojsk“ )

Samael – je démon svádění a původně anděl smrti. Občas je ale hlavně díky nepřesnému překladu Izajášových evangelií opět chybně ztotožňovaný se Satanem, protože řada různých legend tvrdí, že Samael je původní andělské jméno Lucifera – Satana. Ovšem kniha Enoch potvrzuje jako Satanovo andělské jméno – Satanail. Samael je významnou postavou talmudské nauky, kde se píše, že Samael byl onen strážný anděl, který svedl Evu. Podle křesťanských tradic je Samael Serafem a jedním z nejvýše postavených andělů Luciferovy vzpoury.

Beelzebub – nepřítel lidstva, Pán much, který je z různých vyprávění a legend známý i u nás. Baal Zebub ( Baal Zevuv ), byla jedna z mocností uctívaná ve filištínském městě Ekronu. Jedná se o stejného Boha v polytheistickém semitském náboženství nazývaného Baal. Většina textů však používá termín Beelzebub jako jiné jméno a podobu Satana.

Lilith – patří také do této „povedené partičky“ jako údajná první manželka Adamova, která byla vyhnána z ráje do pekla –  kde smilnila se Satanem. Známá v Akádii, Mezopotámii, kde  vystupuje v Eposu o Gílgamešovi.  Nejvíce se Lilith věnuje Kabala, a to ve dvou fázích. Nejprve jako Adamově milence, se kterou se spojil poté, co Kain přinesl mezi lid hřích zabití. A podruhé buď jako androgenní bytosti Samael-Lilith, nebo jako první ze čtyř manželek Samaelových. (tady si dovolím jednu bulvární pikantérii. Samael byl za soužití s Lilith, nařízením samotného Boha, údajně – vykastrován, ale to jen na okraj, pro opepření nudného povídání).

Další významnou kapitolou by asi měla být tzv. Satanská bible, kterou roku 1969 sepsal A.LaVey. Tady je třeba podotknout, že jeho „učení“ nepřijala celá „satanská obec“, ale rozbíhá se mnoha směry, takže je to podobné obci křesťanské, která má rovněž své odnože. Satanská bible je rozdělěna do čtyř knih odpovídajících čtyřem živlům: Knihy Satanovy (oheň), Luciferovy (vzduch), Belialovy (země) a Leviathanovy (voda). Hned v úvodu si můžeme přečíst satanské Devatero :

  1. Satan znamená ukájení choutek, nikoli odříkání
  2. Satan znamená živoucí existenci, nikoli vymyšlené spirituální báchorky
  3. Satan znamená neposkvrněnou moudrost, nikoli pokrytecký sebeklam
  4. Satan znamená laskavost k těm, kdo ji zasluhují, nikoli lásku, vyplýtvanou na nevděčníky
  5. Satan znamená pomstu, nikoli nastavení druhé tváře
  6. Satan znamená odpovědnost vůči odpovědným, nikoli péči o psychické upíry
  7. Satan vnímá člověka jako pouhé zvíře, někdy lepšího, mnohem častěji však horšího než ti, co kráčejí po čtyřech, člověka, jenž se díky „božskému duchovnímu a intelektuálnímu vývoji“ stal nejzkaženějším zvířetem
  8. Satan znamená všechny takzvané hříchy, jelikož vedou k fyzickému, mentálnímu nebo emočnímu uspokojení
  9. Satan je nejlepším přítelem, jakého kdy církev měla, jelikož ji po celá ta léta pomáhal udržovat v chodu

 

Jak vidíte, člověku je „našeptáváno“ aby se nedržel při zdi, ale aby plnými doušky užíval všeho, co hrdlo – i jiné tělesné údy – ráčí. Myšlenka jistě lákavá – přesně v duchu „mámení pekelných“, jak by řekl otec Školastik, ale já, (když zůstanu u své maličkosti), už nejsem žádný zajíc a vím dobře, kam nadměrné užívání rozkoší tělesných vede. Zůstal bych u klasika z mých nejoblíbenějších – Sokrata, který vždy hlásal svou „uměřenost“ ve všem a nabádal k ní i své žáky. Snadné to měl u Platóna, který byl prostě suchar – co si budeme povídat, ale takový Alkibiadés, byl vášeň sama a Sokratovu uzdu nesnášel. I proto si myslím  (a je to jen můj názor), že v tomto případě bych jistě zůstal na straně klasického desatera a to satanistické považuji za účelový výtvor kohosi, kdo viděl svět pouze černobíle.

Tak třeba bod 1.  Proč by kdejaké úchylné hovádko mělo beztrestně ukájet své choutky? Třeba na dětech. Strašná blbost. Na druhou stranu s body 4,5,6  lze souhlasit. Ovšem v bodě 7. nám zase nadávají, takže celkem vzato na tomto devateru toho moc moudrého nevidím. Obávám se, že se jedná jen o jakési umělé návody, které k ničemu rozumnému, či poučnému nevedou.  Mnozí čtenáři vědí, že do církve svaté šiju ze všech stran, ale vždy se snažím být spravedlivý a budu i teď. Klasické desatero u mě jednoznačně vítězí a budu mnohem raději „ctít otce svého a matku svou“, než bych se pustil do nezřízeného ukájení svých „choutek“.  Ale proti gustu žádný dišputát a kdo chce kam…

Vraťme se však k základní otázce: Existuje Satan na tomto světě? Jsme skutečně v jeho přímém vlivu a kdo, nebo co to vlastně je?

Ta otázka je velmi podobná otázce, zda existuje, či neexistuje Bůh. Ortodoxní věřící nezaváhá ani vteřinu a odpoví – ano, podivujíc se, že takovou otázku vůbec kladu. Satanista bude rovněž hájit své, ale objektivní není ani jeden. Tak co s tím? Jsme znovu zpět ve světě úvah a přiznejme si, že se zatím dál nedostaneme. Jako je Jing a Jang, světlo a tma, oheň a voda,  tak musí existovat i Satan a Bůh – zlo a dobro. Rozlišit však dobro a  zlo, je pouze na nás – každý si může svobodně vybrat svou cestu. Neboť jak je výše uvedeno, krom těla a duše nám Bůh věnoval i vlastní svobodnou vůli a teď se smíchem sleduje, jak s ní nakládáme…

Nakonec, mnohé napoví citát na závěr:

Největším úspěchem ďábla je to, že nás přesvědčil o tom, že neexistuje….!

 

JM©Mysticland.cz 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *