Bible Svatá… a co v ní nenajdeme

V tomto článku na Bibli samozřejmě narazíme, ale podstatnější je druhá část nadpisu  – A CO V NÍ NENAJDETE, protože čtení Bible je sice neobyčejně povznášející, to jistě ano, ale začasté také celkem nudné. To mi můžete věřit…Co je vlastně Bible?  Než se pustíme dál, měli bychom se s ní trochu seznámit, protože lidé se jí někdy velmi rádi ohánějí a přitom znají sotva dva citáty z Genesis.

Tak tedy…

Na mém stole leží BIBLÍ  SVATÁ aneb VŠECKA  SVATÁ  PÍSMA  STARÉHO  I  NOVÉHO  ZÁKONA, podle posledního vydání kralického z r. 1613 – vydána roku 1934.

Jde o soubor starověkých textů,  posvátných pro křesťanství – z poloviny i pro judaismus, zvaných Písmo svaté, nebo obecněji také Kniha knih. Dělíme ji na Starý zákon, který je základním textem židovským a Nový zákon, který si do Bible přidali křesťané, jako příběh pozemské pouti Ježíše Krista, na což židé s pochopitelných důvodů ani nepomysleli.

Starý zákon tvoří pět knih Mojžíšových, nazývaných židy Tóra či Pentateuch. GENESIS – EXODUS – LEVITICUS – NUMERI – DEUTERONOMIUM.

Následují Kniha Jozue, Soudců,Rut, Samuelova I, II , Královská I, II, Paralipomenon I, II, Ezdrášova, Nehemiášova, Ester, Jobova, Žalmů, Přísloví, Kazatel, píseň Šalomounova, proroctví Izaiáše, Jeremiáše, pláč Jeremiášův a proroctví Ezechiele, Daniela, Ozeáše, Joele, Amosa, Abdiáše, Jonáše, Micheáše, Nahuma, Abakuka, Sofoniáše, Aggea, Zachariáše a Malachiáše.

Nový zákon je podstatně útlejší  –  počínaje Evangeliem sv.Matouše, Marka, Lukáše a Jana, přes různé epištoly až po známé, hororové zjevení sv.Jana, o sedmi pečetích. Ale Nový zákon si necháme na později, teď hovořím o 5 knihách Mojžíšových. Kdo je napsal a kdy?  Tak to je přátelé těžké…  Nikdo to jistě neví a je to samá spekulace. Podle náboženského pojetí je autorem samozřejmě sám Mojžíš, ale s pravděpodobností hraničící s jistotou tomu tak není.

Z mnoha dalších vysvětlení autorství uvádím jen některá:

Julius Wellhausen(1844-1918), rozeznával 4 časově oddělené literární prameny –

Jahvistický –  10 nebo 9.stol.př.n.l., Elohistický –   9 nebo 8.stol.př.n.l., Kněžský  –  8., 7. či 6.stol.př.n.l., Deuteronomický  – 7. či konec 6.stol.př.n.l.  Tady je to, jak vidíte, časově poměrně rozmáchlé.

Další vysvětlení se opírá o ústní podání, která byla písemně zpracovávána v průběhu událostí. (Prostě se zapsalo, co se vyprávělo u večerních ohňů.) Někteří odborníci jsou přesvědčeni, že k zásadním úpravám a kompletacím textů Tóry došlo až v perské a helénistické době (od 6.stol.př.n.l.).

Často bývá „narození“ Bible zařazeno do období babylonského zajetí Židů (586 – 538 př.n.l.) či krátce po něm a já si dovolím se k těmto hlasům přiklánět. Babylón a starý Sumer totiž téměř jedno jest a ve starých sumerských textech nacházíme podobnosti s biblickými tématy stejně hojně, jako houby po dešti, na kraji lesa.

Autor, nebo autoři měli tyto staré informace přímo u nosu a pravděpodobnost, že jich využili je velmi vysoká. Dnes víme o podobnostech se staršími prameny, vědí to historici, ví to církev, ale – jako by nic.  Hlavně se v tom nešťourat. Třeba, že praotec Noe přežil díky své lodi potopu světa ví dnes každý, ale že se v sumerském eposu o Atrachasísovi píše úplně to samé, je už jaksi jedno. Prostě v Bibli jsou kapitoly, které evidentně nejsou původní a jsou zcela jistě převzaty ze starších pramenů. Ale jděme dál.

Proč byla napsána? Abychom měli informaci o historických událostech a zdroj poučení ? To jistě také, ale hlavně šlo (už tehdy) pravděpodobně o politiku a nacionalismus. V období mezi obsazením severního izraelského království Asyřany v roce 722 př.n.l. a babylonským obsazením jižního judského království v roce 586 př.n.l., vzklíčila v hlavách jejích kněží a vládců taková ta krásná a oblíbená idea národní výlučnosti a boží vyvolenosti. Začali vytvářet zdání velkolepé minulosti národa, ve snaze sjednotit lid, posílit jeho sebeuvědomění a zvýšit šanci odolávat tlaku okolních mocností Asýrie, Egypta a později Babylónu. Takže se prostě vymyslela úžasná historie s pomocí prastarých legend a mýtů, předávaných ústní i písemnou tradicí a poskládala se do ucelených příběhů. Texty byly mnohokrát opisovány, docházelo ke komolení, nepřesnostem. A všemu dala později korunu církev, protože některá vyprávění v Bibli jsou a některá, (z podobných pramenů vzešlá a stejně „pravdivá“), tam dnes už nenajdeme. Ovšem tím nelze říci, že by na biblických příbězích nebylo zbla pravdy. Naopak, k těmto událostem tak či onak pravděpodobně došlo, ale zřejmě v různých časových úrovních a jejich hrdinové mohli i nemuseli být nositeli jmen, které dnes z Bible známe.

A nyní k těm příběhům, které v Bibli nenajdete.

Mluvím o nesmírně cenných textech podobného původu jako biblické, které existují na svitcích a jejichž překlady kolují světem. Pro budoucnost se zachovaly jen díky „ milosrdnému exilu“ například v Etiopii, kam na ně naštěstí nedosáhla zničující důslednost svaté inkvizice.

Dnes patří mezi nesporné historické dědictví a na milost byly vzaty pouze jako „židovské pověsti“, čímž se staly jaksi směšně nevěrohodnými a neškodnými – něco jako Krkonošské pohádky. Protože se jim budu chviličku věnovat, budeme jim zde říkat třeba (laskavý čtenář odpustí) „Starožidovské texty“ a budeme vědět, že jde o písemnosti, které jsou nedílnou součástí textů biblických, jen musely zůstat poněkud stranou a díky tomu je nacházíme na různých místech Blízkého východu, přes Egypt až do Etiopie. Dejme jim tedy stejnou šanci a hovořme o nich, protože co si budeme povídat, Bible vznikla z úplně stejného „materiálu“.

Například se tu dovídáme, že náš svět není zdaleka jediný:

Na počátku stvořil Hospodin tisíc světů, potom zase jiné světy a všechny nejsou nic, proti tomuto… Hospodin tvořil a ničil světy, zasazoval stromy a rval je z půdy a jedno se potíralo s druhým. A On pokračoval v tvoření a ničení světů, až stvořil tento svět a pravil : Tomu zde patří mé zalíbení, ony se mi nelíbily…“

Je to tu trošku jinak než v Genesis a proto byly tyto a podobné texty označeny za „ďábelské“.  Nikoho nenutím jim věřit a neobracím nikoho na tuto „správnou“ víru. Nejsem totiž jako ONI, abych šířil víru ohněm a mečem, jako kdysi. Nikdo také netvrdí, že jsou jediné pravdivé, jen proto, že jsou v opozici k papežskému stolci! Jen prostě „také existují“ a bylo by dobré je vzít na vědomí, nic víc – nic méně! Ale pojďme dále a budeme přitvrzovat. Starožidovské texty popisují, mimo jiné, i jednu velice zajímavou záležitost a sice, soustavu „sedmi nebí na obloze“. Co to mohlo být?

Pro lepší pochopení požádám trpělivého čtenáře, aby následující popis četl jako dejme tomu průměrný Evropan žijící někdy v polovině minulého století. Je po válce a nejpozoruhodnějším létajícím objektem, je asi německá raketa V2. Oběžná dráha se teprve řeší a první družici na ni navedeme až v roce 1957. A tento průměrný Evropan – říkejme mu třeba Richard –  čte líčení o sedmi nebích na obloze:

„První nebe, ze kterého jsou pozorováni lidé se nazývá Vilon, nad ním leží Rakia, kde se nacházejí hvězdy a planety, dalšími jsou Šekachim, Gebul, Makhon a Maon… Nejvyšší nebe je Araboth v kterém přebývají serafíni, jsou tam svatá kola a cherubíni, jejichž těla jsou z vody a ohně a přece zůstávají celí“.

No co si chudák průměrný Evropan Richard pomyslí? Pohádka, báje, povídačka. Nemá vůbec smyslu se nad tím vážně pozastavovat a také se nad tím Richard vůbec nepozastavuje. Co si ale řekne moderní Evropan z počátku 21. století, pro kterého je let do vesmíru celkem nudná záležitost na konci zpráv, oběžná dráha kolem planety známým smetištěm a orbitální komplexy jsou ty velké věci nahoře, kde astronauti tráví celé měsíce a bůh ví, co tam dělají. Ten už to bude vidět úplně jinak než Richard a že se může jednat například, o komplex sedm úrovňových prstenců, které se otáčely kolem středového tubusu a vytvářely tak umělou gravitaci, mu už nijak divné nepřijde.  Ale, co si se sedmi nebi měl počít chudák prostý človíček před tisíci lety? Nepochopení technologie přece ještě neznamená, že jde o povídačku. Vezměme si třeba indiány. Jak říkali lokomotivě? „Ohnivý oř“ (tvrdí alespoň Karel May). Jasně, jezdilo to, mělo to sílu a šel z toho dým jako z ohniště. Ohnivý oř – jak jinak to nazvat? Lidé v dávných dobách nazývali neznámé věci podle něčeho známého, co se dané věci podobalo, co taky jiného měli dělat?  Ezechiel u řeky Chebar dělal přesně totéž a přitom nepochybně viděl na vlastní oči létající stroj, na to můžete vzít jed! I proto kosmický komplex na orbitu mohl být jedině nebem! Dokonce sedmi nebi. (Ale k Ezechielovi se vrátíme v samostatné kapitole.) Proto tvrdím, že na dávnou historii to chce trochu jinou optiku a trochu jiné uvažování a hlavně se nebát zesměšnění, což je něco čeho se vědátoři bojí ze všeho nejvíce. Protože oni když neví, co si myslet o neobvyklém předmětu, tak je to zcela jistě kultovní předmět, podivná stavba, která tehdy v podstatě ani nešla postavit je kultovní stavbou a tak dále, pořád dokola. Tady se nedovíme nic.

Vždyť si vezměte třeba chrámy, lhostejno, jakého náboženství, to teď není důležité. Mám už od raného mládí o nich takovou teorii a dnes zjišťuji, že zdaleka nejsem sám. Vycházím z toho, že starověk a létající stroje bohů, tak nějak patří k sobě. Stroje potřebují přistávací plochy (někdy), technické a ubytovací zázemí, navigační a servisní stanice, atd.

Byly tedy vybudovány „chrámy“, kam sestupovali „bohové!“ ( klid –  nepohoršujte se – přemýšlejte) Vycvičit člověka na pomocné práce, nebyl jistě až tak velký problém a tak vznikli „kněží“, kteří ovšem vytvořili neproniknutelnou, osvíceně vzdělanou kastu a nikdy neprozrazovali, jaké vlastně náboženské úkony provádějí. Oni byli povýšeni přímo do služeb nejvyšších a patřičně z toho těžili. Měli informace, blahobyt a bezpečí, čímž byli daleko před a nad ostatními! Po odchodu bohů, ovšem tyto úkony zdegenerovaly na jakési „ náboženské obřady“ a s nimi spojené přinášení obětí – což bylo naprosto geniální. Obřady uchovávaly vzpomínku na bohy a kněží se těšili obrovské vážnosti. Obětiny pak představovaly jistý zdroj příjmů a potravy i v dobách, kdy všichni trpěli hladem. Ale divíte se? Měli „zavřít krám“ a stát se znovu obyčejnými plebejci? Ani náhodou! Každý chce zůstat u plného korýtka a nakonec sám uvěří ve vlastní výjimečnost. To přece známe i dnes, že? A tak se začalo ohnivě kázat – bohové se brzy vrátí a potrestají ty, kteří jim neslouží a neuctívají je! Cítíte, že je to tak pravděpodobné, až to může být pravda?  Tím si kněží jednak udrželi své postavení po odchodu bohů, ( a zejména svou životní úroveň) a byla tím zároveň uspokojena přirozená lidská potřeba víry. Takže se pořádali obřady, uctívala se božstva, obětovalo se jim, jak na běžícím pásu a prosilo se o jejich návrat, což se v podstatě děje dosud. Lidé mají svou víru v bohy, či Boha, docházejí pravidelně do chrámu, kde sídlili bohové, či Bůh a vyznávají se ze svých nepravostí, činí pokání a očekávají odpuštění od kněze, stejně jako kdysi. Kněžím se život za staletí příliš nezměnil. Lidé jim slouží, platí penězi za mše, pohřby a služby a ochotně nastavují druhou tvář. Kněz ukazuje cestu pravou, káže vodu –  pije víno a když je třeba dští oheň a síru na cokoliv. Jedinou novinkou je, že kněz jezdí na mši autem, večer sedí u svého počítače a v záhybech sutany mu občas zazvoní mobilní telefon. Jinak zůstalo všechno při starém, což je v podstatě dost strašné, což? Ale Bible nám zůstala a je možné s ní stále třískat věřící po hlavě a citovat texty, které tu rozebíráme.

Ale zpět k „pověstem“.

V židovských textech je popsán pozoruhodný způsob vzdělávání výjimečných lidí. Píše se zde o andělovi jménem Raziel  , který seděl u proudu vytékajícího ze zahrady Eden a předal našemu starému, dobrému Adamovi zvláštní „safírovou knihu“ a ujistil jej, že se z této „knihy“ dozví vše  „…co tě potká až do dne, kdy zemřeš a také z tvých dětí, které přijdou po tobě, až do posledního pokolení. Ten kdo bude vlastnit tuto knihu, bude vědět, co se stane měsíc po měsíci, mezi dnem a nocí a všechno bude otevřené….jestli vypukne neštěstí a hlad, jestli obilí se urodí, bude déšť nebo sucho…“ A v hodině kdy Adam přijal knihu, vzplál u proudu oheň a v plamenech stoupal anděl k nebi. Tu Adam věděl, že to byl posel boží a že knihu tu mu seslal „svatý král“ V té knize byly vyryté nejvyšší znaky svaté moudrosti a sedmdesát dva druhů věd bylo v ní obsaženo, které se dále dělily na šest set sedmdesát znaků nejvyšších tajemství. Také tisíc pět set klíčů, které nebyly svěřeny svatým tohoto světa….

Když později Adam zhřešil, kniha mu uletěla. Po dlouhém pokání mu však archanděl Rafael přinesl safírovou knihu zpět. Kniha byla dále předávána potomkům, až se dostala k praotci Noe, který se z ní naučil poznávat dráhy planet a také dráhy Aldebaranu, Orionu a Síria… Dále se z knihy Noe dozvěděl …jména jednotlivých nebes a jména nebeských sluhů…“  (Všimněte si, že i zde je opět uváděno více nebes a dokonce jakýsi „svatý král“, nikoli Bůh). Kniha se cestou potomků údajně dostala až ke králi Šalomounovi a pak se její stopa ztrácí.

A teď co byla „kniha safírová“?, (ptám se a potutelně se u toho usmívám)

Takže nejprve – na co se psalo v době prvních kronikářů a vzdělanců? A co si lidé představovali pod pojmem „kniha“? Psalo se na hliněné destičky – kůži – kov – papyrus, ale nikdy přátelé, určitě nikdy na safír, který jako odrůda korundu má tvrdost 9, hned za diamantem a to by byl asi problém! Onen pojem kniha jistě nehovoří o knize, jak ji známe dnes. Tehdejší „kniha“ měla podobu právě hliněné destičky, nebo rozvinutého papyru.( Pozor – přihořívá) Obsahovalo to texty i obrázky a muselo to být zcela unikátní něčím, co pisatel přirovnal k safíru.

V době před padesáti lety, bychom celé vyprávění, spolu se starým, dobrým, průměrným Evropanem Richardem hodili za hlavu. Dnes však známe takový přístroj. Je placatý, jako hliněná destička (kniha), obsahuje texty, obrázky a neuvěřitelné množství informací a když „čteme“ – ( je v provozu), září jako safír. Více snad popisovat notebook nemusím. Pravda, jistě neměl operační systém jednoho nejmenovaného pána, ale fungovat to mohlo celkem pozemsky.  Cože? Napájení? Přátelé, mojí kalkulačce také stačí jen světlo a navíc Raziel či Rafael to možná měli vyřešeno tak, že bychom to ještě dnes nepochopili, což je s vyspělejšími civilizacemi vždycky trochu potíž.

Ještě jedna věc je v těchto textech. Posloupnost mezi událostmi v zahradě Eden a stvořením světa a je to stejně zajímavé.

„ …všechny prostory, rostliny a také klenba nad ním a podlaha pod ním, všechno už tam bylo a teprve tisíc tři sta šedesát jeden rok a dva okamžiky  potom,  bylo stvořeno nebe a země…“ 

Všechno už tam bylo? Nebe a Země byly stvořeny až dalece potom? Hmm, to mi zní jako nějaký autonomní biosystém, který ještě nedávno zkoušeli Američané a kde se mělo trénovat na dlouhodobé kosmické lety.  Biolaboratoř v nitru kosmické lodi! (klid – jen rozvíjím myšlenku ad absurdum) Potom „vyhnání z Ráje“ dostává zcela jiné kontury. Nešlo (třeba) o nic menšího, než o opuštění lodi a vysazení na „připravené“ planetě – na planetě Zemi! Bláznovství?  Snad, ale znovu opakovaně vyzývám – přemýšlejte! Dnes bychom jistě neměli problém zřídit „sterilní“ zahradu Eden, chovat tam geneticky upravené jedince a později, až by byli připraveni a naočkováni, je vypustit – vyhnat – z Ráje. Vypustit je do prostředí plné bakterií, nebezpečných zvířat, nemocí, zimy a hladu. Najednou se musíš sám starat, co budeš jíst a kam složíš hlavu, za neustálého nebezpečí, že tě něco sežere. To přece byla tak neuvěřitelně traumatizující událost pro první lidi, že zůstala na věky věků v jejich myslích a pověstech. Kdo mě přesvědčí, že to tak nemohlo být? Přemýšlejte.

Ale dovídáme se další zajímavosti. Třeba o vzpouře na nebesích? Ano, stalo se tehdy, když byl stvořen člověk a Země mu byla dána.

Nebylo to zdaleka tak jednoduché a nebylo vše zcela na Hospodinovi. Člověk – tedy alespoň jeho poslední „model“ – v mnohém překonával „anděly“ a ti si to nechtěli nechat líbit. Velmi hlasitě protestovali proti tomu, aby to nějaká opice, bez práce dotáhla až na jejich úroveň. Byl zde však vyšší zájem a hlasu části posádky, nebylo popřáno sluchu. Přidali se však i další, vyšší hodnostáři: „Semael byl mezi nimi nejvyšší kníže, protože svatá zvířata a serafíni měli po šesti párech křídel, on však jich měl dvanáct. A Semael se tam odebral a se všemi nejvyššími pohlaváry se spojil proti svému Hospodinovi a shromáždil kol sebe své zástupy a sestoupil s nimi a začal na Zemi hledat spojence“.

Takovou vzpouru však nemohl Nejvyšší připustit. Srazil Semaela a jeho houf z místa svatosti a svrhl je z „nebe.“ Podle Židovských pověstí při hříchu v zahradě Eden také nešlo o ono proslulé jablko, nýbrž strůjce spiknutí Semael svedl a obtěžkal Evu, poměrně klasickým způsobem. Protože tak došlo k neplánovanému, divokému, genetickému spojení „pozemské lidské samičky“ a vyšší formy života, odlišili se potomci velmi výrazně od zvířecí říše svými mentálními schopnostmi.  Pověst praví, že po dokonání hříchu „se mu zadívala do tváře, a hle, ta neměla pozemskou podobu, nýbrž nebeskou“.

Zdá se, že odpadlík chtěl zmařit genetické pokusy svého šéfa. V tom mu vydatně pomáhali „padlí andělé“, kteří „…sestoupivše na zem, zmocňovali se lidských žen“. Živočišná plodnost těchto „andělů“ narostla do ohromných rozměrů: „Z nich pak vzešli obři, kteří byli mohutného vzrůstu, „… kteří vztáhli ruku ke krádežím a plenění a prolévání krve. Obři dále plodili děti a množili se jako plazi – „šest se jich rodilo najednou“.

Židovské pověsti dokonce vyjmenovávají pokolení obrů. Byli to Emitové neboli Hrozní, Refaité neboli Giganti, Giborimové neboli Násilníci, Samsunité neboli Lstiví, Avidové neboli Obrácení a Nefilimové, zvaní Satani.

V tomto genetickém blázinci, muselo zákonitě docházet i k přehmatům. Starožidovské pověsti se často zmiňují o podivných křížencích a o kuriózních životních formách. O bytostech, které měli „jen jedno oko uprostřed čela, trup koně, ale hlavu berana, lidskou hlavu s tělem lva, ale i bytosti s lidskými tvářemi a koňskýma nohama“. Další podrobnosti o tomto zvěřinci se můžeme dočíst v díle historika Eusébia, čerpajícího z díla Egypťana Manéthóna.  I ten však samozřejmě čerpal z mnohem starších historických pramenů a tak se tam můžeme dočíst: „…a oni plodili lidi s dvojitým okřídlením; k tomu také se čtyřmi křídly a dvěma obličeji a jedním tělem a dvěma hlavami, ženy i muže a dvě přirozenosti, mužskou a ženskou; dál potom lidi s kozími stehny a rohy na hlavě; ještě jiné s koňskýma nohama a jiné s koňským zadkem a vepředu s lidskou postavou; zplodili také býky s lidskou hlavou a psy se čtyřmi těly, jejichž oháňky měly tvar rybích ocasů; také koně se psí hlavou; a také jiné obludy a dračí zrůdy…“  Nejvyššímu přirozeně nezbylo, než všechno toto dílo „lidové tvořivosti“ utopit a začít znovu. V tomto směru ho naprosto chápu a důvodům, které vedli k potopě světa, se nelze divit.

Velmi, velmi zajímavou postavou židovských pověstí je Henoch ( také Enoch ), „král nad lidmi, který panoval přesně dvě stě třiačtyřicet let“. Byl moudrý a celý svět přijímal jeho rady. Henoch byl mezi národy známý pod různými jmény: Saurid, Hermes, Idris a Henoch. Podle starých Egypťanů byl Henoch stavitelem Velké pyramidy. V díle Hitat Muhameda al Makrizi (1364 – 1442) se píše: „…první Hermes, nazývaný Trojitý pro svoje vlastnosti proroka, krále a mudrce (je to ten, kterého Hebrejci nazývají Henoch, syn Jereda, syna Mahalela, syna Kenana, syna Enose, syna Šéta, syna Adama – budiž mu sláva – a to je Idris) četl ve hvězdách, že přijde potopa, dal vystavět tři pyramidy a v nich dal ukrýt poklady, učené spisy a všechno, o co se staral, že by se mohlo ztratit nebo zmizet, aby se ty věci chránily a dobře opatrovaly“. Pyramidy byly postaveny „pod příznivě nakloněným souhvězdím, na němž se všichni shodli. Nato dal vybudovat v západní pyramidě 30 klenotnic z barevné žuly. Byly naplněny bohatými poklady, náčiním a sochami z drahocenných drahokamů, náčiním z ušlechtilého železa, jako nerezivějící zbraně, sklem, které je možné skládat, aniž by se přelomilo, pozoruhodnými talismany, rozličnými druhy jednoduchých a smíchaných léčiv a smrtelnými jedy.  Ve východní pyramidě dal zobrazit různé klenby nebeské a planety a zhotovit obrazy, co jeho předkové vytvořili, k tomu ještě kadidla, kterými se obětovalo hvězdám, a knihy o nich. Také tam najdeme stálice co se v jejich období čas od času událo…Nakonec dal do barevné pyramidy přinést pozůstatky věštců v rakvích z černé žuly; vedle každého věštce ležela kniha, která popisovala jeho zázračné umění, životopis a dílo…Kromě toho tam nechal přenést i poklady z hvězd, které obdržel jako dary. Všeho dohromady bylo veliké, nespočetné množství“. ( v pyramidách je dnes ovšem jako vymeteno, žádné nápisy, předměty a už vůbec ne rakve z černé žuly, či poklady z hvězd. Asi budeme muset pořádně mrknout dolů – pod ně, myslím si já)

Dále je zaznamenáno, že král umístil pod každou pyramidu modlu (a jsme u toho – musíme dolů, vždyť to říkám ), která případné vetřelce porážela různými zbraněmi. Jeden z těchto strážců „stál vzpřímeně a měl u sebe vrhací kopí. Kolem hlavy se mu obtáčel had, který se vrhl na každého, kdo se tomuto hlídači přiblížil…“  Další modla je popisována jako postava s široce otevřenýma blýskavýma očima, sedící na trůnu, rovněž s jakýmsi kopím. Kdo na ni pohlédne, není již schopen se pohnout z místa a zůstane jako zkamenělý dokud nezemře. Strážce ve třetí pyramidě k sobě přitahuje vetřelce neodolatelnou silou, až na něm ulpí a tak v jeho objetí zemřou.

Na okamžik odbočíme k vykradení pyramid…

Podle arabských pověstí chalífa al-Mamún ( osobně mu říkám zloděj z Bagdádu, protože se tam skutečně roku 786 narodil), nechal v roce 832 otevřít Velkou pyramidu (no otevřít – nabourat otvor jako největší barbar) a jeho lidé se dostali do místnosti, kde – „ stály sloupy v lidské podobě, které byly zhotoveny ze zeleného kamene, jedné z odrůd malachitu…Dopravili je k al-Mamúnovi ( čili jsou fuč ) a ukázalo se, že jsou uzavřené víkem. Když víko odstranili, objevili uvnitř mrtvolu muže ve zlatém brnění, posetém nejrůznějšími drahokamy. Na hrudi mu spočívala čepel meče bez rukojeti a vedle hlavy měl hyacintově rudý kámen velikosti slepičího vejce, který zářil jako oheň. …“  Pak vkročili do prostřední místnosti a objevili v ní troje máry zhotovené z průhledného zářícího kamene. Ležely na nich tři mrtvoly, každá zahalená do tří oděvů a vedle hlavy jim ležela kniha napsaná neznámým písmem.  Al-Mamún rozkázal, aby bylo vyneseno vše, co bylo těchto prostorách nalezeno. Sochy (sloupy) však nechal strhnout a poté se brány jako předtím uzavřely“. ( takže máme vrchního kazisvěta – Al-Mamúna. Zasloužil by nucené práce na pěkném saharském sluníčku, ať už založil v Bagdádu „Dům moudrosti“ nebo ne. Tady se moc moudře nechoval).

A jsme zase zpět u Henocha…  

Pro Araby znamená Idris totéž co „pramudrc“ nebo „praotec“, a pro židovské a křesťanské teology je Henoch sedmý z celkem deseti praotců, jeden z patriarchů před potopou. Henoch byl otcem Metúšelacha (Metuzaléma), který prý dosáhl věku 969 let. Ve Starém zákoně v knize Genesis je o Henochovi zmínka v celých – pěti větách (kap.5 – 18-24), kde se můžeme dočíst, že …“I chodil Enoch stále s Bohem. A nebyl více vidín, nebo vzal ho Bůh“. To je velice pozoruhodná poznámka!

„Henoch chodil stále s Bohem“.   Lidi, kteří (údajně) stáli Bohu tváří v tvář, spočítáme na prstech jedné ruky, včetně takových celebrit jako byl například Mojžíš a tady najednou jakýsi Henoch se s Bohem klidně prochází, jistě tedy i rozmlouvá, učí se a radí.

V hebrejštině slovo Henoch znamená „zasvěcený“ nebo „znalý“. V překladu z etiopské bible, která nebyla upravována západními církevními autoritami se můžeme dočíst, co sám Henoch zapsal : „V prvním měsíci 365. roku života, první den prvního měsíce, jsem byl já, Henoch doma sám … a zjevili se mi dva nadmíru velcí mužové, jaké jsem já na Zemi nikdy neviděl. Obličej jim zářil jako Slunce, jejich oči se podobaly hořícím pochodním a z úst jim vycházel oheň. Měli purpurové nohy, křídla jim zářila jako bohu a paže měli bělejší sněhu a takto ke mně promlouvali: Dodej si odvahy Henochu, vystoupíš dnes s námi na nebesa. A pověz svým synům a všem dětem ve svém domě všechno, co si zde na Zemi mají v tvém domě bez tebe počít, a ať tě nikdo nehledá, dokud tě Pán k nim opět nenavrátí.“

Henoch byl dopraven na nebesa a tam mu byli představeni různí „andělé“. Obdržel přístroj na „rychlopsaní“ a byl vyzván, aby zapsal všechno, co mu „andělé“ nadiktují: „ Ó, Henochu, pohlédni na písmo nebeských tabulek, čti, co je na nich psáno, a všechno si důkladně zaznamenej.“ Tímto způsobem vzniklo tři sta šedesát knih (!), dědictví bohů, určené lidem. Po mnoha týdnech cizí bytosti dopravily Henocha opět domů, ale jen proto, aby se mohl se svými nejbližšími definitivně rozloučit. Henoch svěřil sepsané knihy svému synovi Metúšelachovi (také Metuzalém) a výslovně mu uložil, aby knihy opatroval a předal dalším generacím:  „Tohle je písařem Henochem sepsané úplné učení moudrosti a nyní, můj synu Metúšelachu, ti budu všechno vyprávět a všechno ti napíši. Opatruj, můj synu, knihy z ruky tvého otce a předej je následujícím generacím světa“. (sakra kde jsou? V Bibli není o tomto rozhovoru ani zmínky)

Podle Starého zákona prý Henoch beze stopy zmizel – Bůh ho k sobě povolal. Starožidovské pověsti jsou však v tomto směru poněkud podrobnější: „ A stalo se to v téže době, kdy lidé seděli kolem Henocha a Henoch k nim promlouval. Tehdy lidé pozvedli zrak a spatřili oře, jak sestupuje s nebes a ten oř se prudce snášel k Zemi. Henoch k nim pravil: To kvůli mně sestoupil ten oř, nastal čas a den, kdy od vás odejdu a nikdy vás neuvidím“. To lidé nechtěli dopustit a říkali: „S tebou půjdeme do míst, kam i ty jdeš, jenom smrt nás rozdělí. Když tedy trvali na tom, že s ním půjdou, už jim nic neříkal a oni ho následovali a také se už nikdy nevrátili. Tehdy se stalo, že Henoch v ohnivém voze odjel do nebe“. Když se Henochovi přátelé nevrátili, vypravili se ostatní na místo Henochova odjezdu : „A hledalo se na místě, odkud Henoch odešel do nebe. A když k tomu místu přišli, našli tam na tom místě plno sněhu pokrývajícího celou zemi a na sněhu byly veliké kameny jako sněhové koule. Tu si řekli vespolek: „Nuže odhrabme sníh a uvidíme, jestli ti lidé, kteří doprovázeli Henocha neleží pod sněhem. A odhrabali sníh a našli je tam ležet mrtvé. Hledali také Henocha, nenašli ho však, protože ten odjel do nebe… Toto se stalo roku sto třináct života Lámechova, syna Metúšelacha, kdy Henoch odjel do nebe“.

Henoch „odjel do nebe“! Já opravdu nevím, jak jasněji to ještě napsat! Často se setkávám s tím, že se lidé teoriím o našich kosmických tvůrcích usmívají. A nemusím chodit daleko, směje se mi i můj syn, ale já když čtu tyto a podobné texty se zase usmívám jim a znovu, donekonečna opakuji slova Písma : „…máte oči a nevidíte, máte uši a neslyšíte…“  

Na úplný závěr. Knihu knih si každý může přečíst a posoudit sám. A měl by?  Rozhodně ano!  Já mohu zodpovědně říci, že to není tak jednoduché, jak mnozí, (kteří ji určitě nečetli) tvrdí. Jsou zde kapitoly zajímavé, méně zajímavé a některé téměř „nestravitelné“, ale určitě stojí za to vytrvat. Je to KNIHA KNIH a civilizovaný člověk by se s ní měl potkat. Tak se do toho pusťte, přátelé a teprve potom hledejte, co v ní není. Odpovědné pátrání má smysl jen v tomto pořadí!

 

JM©Mysticland.cz 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *