Zahrada Eden

„Štípil pak byl Hospodin Bůh ráj v Eden na východ, a postavil tam člověka, jehož byl učinil.“

Genesis 2/8

 

 

Tradičně v případě blízkovýchodních míst hojně čerpám z Bible a nebude to jinak ani v případě biblického Ráje, kde to vlastně všechno začalo.

K Ráji máme myslím, všichni obecně velmi kladný vztah a dodnes, po návratu z dovolené, hlásíme příbuzným:  „Bylo to tam jako v ráji…“. (ať už tam bylo jakkoli)  Říkáme tím zjednodušeně, že to bylo skvělé a bez chyby. Palmy, písek, blankytná obloha, polonahé dívky – prostě ráj.

Dnes nemáme důvod nevěřit, že se první lidé v Ráji přesně takhle cítili. Ovšem chybí nám drobnost. Kde byl bájný Eden? Co byl vlastně Eden? A byl kdy vůbec? Ale po pořádku…

 

 

Co dál říká Bible? Předkládá nám naprosto přesný návod k hledání Ráje – (chybí snad už jen číslo popisné) :

 

„A řeka vycházela z Eden, k svlažování ráje, a odtud dělila se, a byla ve čtyři hlavní řeky.

 Jméno jedné Píson, ta obchází všecku zemi Hevilah, kdež jest zlato.

A zlato země té jest výborné; tam jest i bdelium, a kámen onychin.

Jméno pak druhé řeky Gihon, ta obchází všecku zemi Chus.

A jméno řeky třetí Hiddekel, kteráž teče k východní straně Assyrské země. A řeka čtvrtá jest Eufrates.“                                                                                         Genesis 2/10,11,12,13,14

 

Přirozeně se pokusíme adresu rozluštit, jen podotýkám, že to bude pouze jedno z desítek řešení.

Pokud se na popis místa podívá člověk, který měl ze zeměpisu nejhůře dvojku, musí nás nutně odeslat do jižního Iráku, přesněji do tzv. Dolní Mezopotámie, mezi Babylónem a Perským zálivem. Ale do těchto míst umisťujeme biblický Ráj jaksi automaticky. Pojďme to však zkoumat blíž.

Eufrates je jasný, tam není co řešit. Hiddekel je dodnes používaný název pro Tigris, takže ani tam nemůže být pochyb. Co však řeky Píson a Gichon?

Je jistě možné, že dvě chybějící řeky byly prostě jen přítoky obou nejznámějších, které od té doby vyschly. Někteří učenci také tvrdí, že třetí řeka leží někde v dnešním Íránu, v zemi Kúš  (ovšem Kúš byla i země v Egyptě, na horním toku Nilu, což je trochu z ruky), v blízkosti vyschlého řečiště řeky Kárún, která se vlévá do společného řečiště Tigridu a Eufratu zvaného Šatt-al-Arab. Mohla to kdysi být řeka Gíchón?
Další podpora tohoto názoru přišla v roce 1993, když fotografie ze satelitu odhalily, že vyschlé řečiště Vádí Batin, které směřuje přímo do horní části Perského zálivu, kde se spojuje Eufrat, Tigris a íránská řeka Kárún, pod sebou skrývá dlouhou vyschlou podzemní řeku, jež sahá až k pohoří Hidžáz. Badatelé se domnívají, že tato mrtvá řeka by mohla být zmizelým Píšonem.

 

Někdo nachází Eden dokonce pod hladinou Perského zálivu, což je klidně možné, ovšem dnes sotva doložitelné – proto se touto potápěčskou teorií zabývat nebudeme.

O mnoho zajímavější je místo je u Al Kumá, blízko soutoku Tigridu a Eufratu, v bažinách asi 72 kilometrů od Basry. Tady se nacházejí zkamenělé pozůstatky velkého stromu, jenž podle místních legend pochází z Rajské zahrady. Tyto legendy dokonce tvrdí, že snadno viditelnou vlnitou linii v místech, kde se dvě řeky stékají, aby vytvořily Šatt-al-Arab, po sobě zanechal biblický had, když prchal z ráje. ( Až na toho hada se mi tato teorie a toto místo docela líbí)

 

Pokud jde o zemi Hevilah ( Chavílu ), je tradicí ztotožňována s Arabským poloostrovem. Existuje tam i  místo, známé jako Mahd ed-Dahá ( Kolébka zlata), jež se nachází blízko pohoří Hidžáz a je proslulé svými vysoce kvalitními ložisky. ( totéž se tvrdí o krajině, již obtéká Pišon v textu Genesis).

Zajímavá je i úvaha, že Hebrejské slovo ráším je překládáno např. jako toky či řeky. Znamená však hlavu. Tedy citujme „Z Edenu vychází řeka, aby napájela zahradu. Odtud dál se rozděluje a stává se čtyřmi hlavami.“
Otázkou však je, zda hlava řeky znamená ústí řeky nebo její počátek. Přívrženci umístění biblické zahrady u ústí řek Eufrat a Tigris vysvětlují pojem hlava – ráším ve smyslu úst, tedy ústí řek. Ráším však znamená obecně hlavu, vrchní část, či vrchol, navíc, podle verše Gen 2/10, původní řeka z Edenu vychází . Pokud by Eden ležel na soutoku čtyř řek, pak by se do něj sjednocený tok naopak musel vlévat. To, že výraz hlava řeky znamenal její počátek, ukazuje i nápis na Černém obelisku asyrského krále Šalmanesera III (859 – 824 př.n.l ) Na obelisku je psáno: „K hlavě řeky, pramenům Tigrisu, k místům kde vyvěrají vody,                               jsem se ubíral…

Text popisuje obsazení severních zemí (dnešního Turecka) Asyřany. Podle Genesis by tedy měly mít čtyři řeky u zahrady svůj vrchol a nikoliv ústí. Je tedy třeba zahradu hledat u pramenů řek Eufrat a Tigris? Je možné, že bibličtí autoři byli inspirováni vyprávěními o úrodném a zvláštním místě, kde pramení Eufrat, Tigris a další dvě, dnes již neznámé řeky, o kraji sevřeném horami a přístupném pouze od východu, kde lze za nocí spatřit oheň vysokého vulkánu a kde lidé ctí kult posvátného stromu.
Toto místo mohlo mít svou reálnou podobu v kraji okolo Vanského jezera. Nachází se v blízkosti pramenů Eufratu a Tigrisu a dalších řek, které mohly být biblickými Pišónem a Gíhónem. Lidé zde žili již od nepaměti a místní kultura Urartu uctívala posvátný strom strážený okřídlenými bytostmi. Oblast je obkroužena horami, nepřístupná ze severu a západu. A nacházejí se zde vulkány, které mohly být vzorem plamenných mečů cherubů. Tady, uznejte, trochu přihořívá…
Ale existují i další místa. Někdo nalézá Eden v Turecku, někdo v Izraeli a někdo dokonce v Egyptě.  Četl jsem o Edenu na Srí Lance,  či v horách Himaláje a samozřejmě – v Africe. Podle někoho je biblickým Rájem třeba Nan Madol v Mikronésii a známe podobná vyprávění i z oblastí Jižní Ameriky, kde jsou rovněž místa spojovaná se stvořením člověka.

O čem to svědčí?

Inu, je to pořád dokola. Máme tady stejné, celosvětově vyprávěné legendy, kde se mění v podstatě jen názvosloví a místopis, ale jinak vychází evidentně ze stejných pramenů a není vůle říci otevřeně a nahlas, že například biblický Noe je zřejmě ten samý pán jako sumerský Utnapištim, či Madus amazonských indiánů. A můžeme se ptát pořád znovu a dokola. O čem to svědčí?

 

Indiánské legendy vypráví o tom, že jejich národy přivezli do Ameriky dávní Učitelé, uvnitř Velkých ptáků. Aztékové očekávali návrat Quetzalcoatla – učitele od východu (čehož využil připluvší Cortéz a zdecimoval je). Na jihoamerický kontinent se údajně dostali lidé v uzavřených lodích … atd,atd.

Na všech světadílech, tvořil Bůh, (či Bohové) člověka, všude mu, jsa rozzloben, odebral nesmrtelnost, všude stavěl Noe archu, jejíž plány dostal shůry a rozhodně všude (!) létali bohové, radili lidem, učili je, zlobili se s nimi a znovu je zachraňovali! Kam se podíváte, všude legendy o nebeských učitelích, kteří přišli z hvězd. A přesto pokud věříme těmto legendám a jejich reálnému základu, jsme považováni za čistokrevné blázny a diletanty.

 

Já vím. Odborníci namítnou, že se tyto legendy šířily pomocí odvážných plavců, kteří na moři riskovali život a když konečně, po dvou měsících plavby na nějakém voru dorazili k neznámému pobřeží, (maje smrt na jazyku), uspořádali neznámým lovcům okamžitě tiskovou konferenci. Plameně vyprávěli o legendách a náboženstvích své země, načež domorodci zvolali – hurá, přijali legendy za své a rozkecali je neprodleně po širém okolí.

 

Myslím si, že to bylo naopak. Že se legendární příběhy, o kterých je řeč, stali v dobách pradávných a jsou vyprávěny od počátku lidského rodu. Teprve až po jmenovaných událostech, kdy se naši předkové různě potulovali po světě, žili společné legendy dál svým životem a tak,  jak se jazyky vyvíjely, měnily se i jména a názvosloví. Příběhy však zůstaly,  patří nám všem a vyprávíme si je po tisíciletí na všech světadílech.

Vždyť Evropané přísahají, že Ráj byl v Iráku, ( nemaje na svém světadílu věrohodnější místo ), Afričané jej zcela samozřejmě kladou do střední Afriky a Jihoameričané se Vám vysmějí, protože vědí, že člověk byl stvořen v Tiahuanacu. Ale jinak je to všude úplně stejné!

Jasně, že se můžu mýlit. Ale ta do nebe volající (doslova) podobnost příběhů z úplných počátků lidského rodu, přece není úplně normální.

 

Dnes už i zatvrzelí majitelé pěti, šesti akademických titulů připouštějí, že s datováním vývoje člověka a geologickým utvářením planety není něco v pořádku a že jsme se od samého začátku vydali špatnou cestou. Je však nesmírně obtížné vrátit se a vykročit lépe, (to chápu i já), ale jednou to budeme muset udělat tak, či tak. Je toho totiž příliš mnoho, co nacházíme a co se nehodí do námi zavedeného toku času…

Moje děti se ve škole pořád do zblbnutí učí o Cheopsově pyramidě a přitom autorství faraona Cheopse není dodnes prokázáno, stejně jako dodnes nemáme nejmenší tušení, jak a kdy byla postavena, ale nikomu to vůbec nevadí. Naopak. Pořád jsem nucen sledovat dokumentární filmy, kde je všechno jednodušší, než stavba kolny za mým barákem (i když ani to nebyla žádná legrace). Například Sfinga je velmi pravděpodobně stará cca 12.000 let, ale my ji budeme tvrdošíjně dělat třikrát mladší, protože by to jinak prostě nepasovalo Zrovna tento týden, jsem sledoval v telce další, velmi poučný pořad, kde bylo co se pyramid a sfingy týče všechno tak jasné, že mi byla až hanba. Vůbec se nedivím veřejnosti, že nás má za blázny. Žádné záhady neexistují! Všechno víme, všechno známe a všude jsme byli – dvakrát. Klasika.

 

Takže klidně zase zpět k zahradě Eden, protože o ní nám vědátoři (také) mnoho neřeknou a já si přesto dovoluji tvrdit, že nepochybně existovala. Ovšem otázka zní jednak –  kde?

(a tou jsme se trošku zabývali), ale zejména –  co byl Eden? A o tom bych si chtěl vyprávět teď.

 

Nejdříve bychom asi měli zapomenout na biblickou představu zahrady rajských rozkoší, nahatého, pobíhajícího Adama a holubicemi obletovanou Evu, protože o zahradu, jak si ji představujeme, evidentně nešlo. Ona je totiž chyba už v názvu samotném.

Hebrejský výraz Eden  – je zřejmě odvozen z akkadského slova EDINU resp. sumerského EDEN znamenajícího pláň či step.

Akkadské BIT ADINI znamenalo krajinu po obou březích řeky Eufrat. Později bylo chybně propojeno s hebrejským Ádan –  znamenajícím požitek. Došlo k propojení zahradypožitku a zrodila se myšlenka rajské zahrady. Ovšem Eden – nerovná se –  zahrada! Pokud tomu dobře rozumím, nejde o označení „instituce či ústavu“, (jako např. Plovárna Podolí, nebo Nemocnice Motol), ale spíše jde o pojmenování oblasti (např. Vysočina, nebo Šumava). Jinými slovy Adam s Evou nebyli drženi v zahradě Eden, nýbrž v oblasti Eden a to je rozdíl!

Když už hovoříme o Adamovi a Evě, ještě na okamžik odbočím, protože při hlubším zkoumání narazíme na takovou bulvární zajímavost. Eva prý nebyla Adamova první žena!

V Bibli se totiž píše:

Řekl opět Bůh: Učiňme člověka k obrazu našemu, podlé podobenství našeho, a ať panují nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad hovady, a nade vší zemí, i nad všelikým zeměplazem hýbajícím se na zemi.

 I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je.

 A požehnal jim Bůh, a řekl jim Bůh: Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji, a panujte nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad všelikým živočichem hýbajícím se na zemi.

Genesis 1/ 26-28

Zároveň se však o něco později dočítáme :

Řekl byl také Hospodin Bůh: Není dobré člověku býti samotnému; učiním jemu pomoc, kteráž by při něm byla. Nebo když byl učinil Hospodin Bůh z země všelikou zvěř polní, i všecko ptactvo nebeské, přivedl je k Adamovi, aby pohleděl na ně, jaké by jméno kterému dáti měl; a jak by koli nazval Adam kterou duši živou, tak aby jmenována byla.  I dal Adam jména všechněm hovadům, i ptactvu nebeskému, a všeliké zvěři polní; Adamovi pak není nalezena pomoc, kteráž by při něm byla.

 Protož uvedl Hospodin Bůh tvrdý sen na Adama, i usnul; a vyňal jedno z žeber jeho, a to místo vyplnil tělem.  A z toho žebra, kteréž vyňal z Adama, vzdělal Hospodin Bůh ženu, a přivedl ji k Adamovi.

Genesis 2/ 18-22

Lidé si přirozeně nemohli vysvětlit, jak je možné, že Bůh nejprve stvořil muže a ženu, doporučil jim množení a ovládnutí země, načež o něco později zjišťuje, že je muž sám, bere mu při celkové anestézii žebro (rozuměj stavební část těla, čili manipuluje s buňkami – stavebními částmi těla) a tvoří mu – znovu – družku. A tak vznikla ona legenda. Já bych to osobně asi vůbec neřešil a jsem si jist, že jde prostě o spojení stejného příběhu, dvěma způsoby podání, ale jen pro zajímavost to dokončím:

Kam se měla podít Adamova první žena? Musela mu zřejmě utéci tak, jak se to i dnes občas stává.
Jmenovala se prý Lilit a podle legendy toužila po svobodě a rovnoprávnosti, což jí bylo Adamem odpíráno. Zoufalá první feministka tedy uprchla a obcovala s temnými démony.

Bůh pak stvořil další ženu, Evu. Žárlivá Lilit se však chtěla pomstít šťastnému páru, žijícímu v ráji. Proměnila se v hada a svedla Evu. Obě ženy se tak nakonec vzepřely boží vůli a obě byly vyhnány z ráje. Eva však nakonec zůstala s Adamem (dostala rozum) a Lilit se toulala temným světem, mstiv se lidem za svá příkoří.

Mnoho umělců zřejmě pod vlivem legendy zpodobňovalo hada jako částečně ženskou a částečně hadí postavu. Legenda o Lilit, první ženě Adamově, však nemá v Bibli žádnou oporu a i já se přidržím jediné jeho zákonité manželky – staré, dobré Evy. Nakonec v dalších článcích zjistíme, že v zásadě nebyl nikdy žádný konkrétní praotec, nýbrž pouze pramatka. (našeho pantátu Čecha, si klidně ponechme, ale ten s tím opravdu nemá nic společného, ač jak ho znám, jistě by chtěl J).

Takže vstupme do zahrady Eden tak, jak si ji představuji já – do jejích dvou fází a budeme pálit ostrou municí, děj se co děj.

První fáze byla zcela izolovaná od okolního světa a sloužila k „vývoji prvních modelů“. Je v celku jedno, jestli byla přímo na mateřské lodi, nebo jako sterilní pozemní základna. Člověk vznikl v laboratoři, o tom jsem zcela přesvědčen a jistě to neproběhlo na zahrádce pod stromem. Někdo jako Adam musel být prvním, ale jistě nešlo o vývoj, který se zastavil u té jedné, romantické dvojice, která si hrála s Hospodinem v Ráji na schovávanou. Dovolím si připomenout svůj článek „Adamovy mimozemské geny“ kde se zmiňuji o důvodu našeho vzniku. Ten důvod se jmenoval LU.LU a byl to dělník, makačenko, nic jiného. A když už se naši tvůrci rozhodli do toho jít, jistě nečekali mnoho generací na dostatečný počet brigádníků. Myslím, že to prostě muselo frčet…! Obávám se, že naši praotcové nastupovali na šichtu nezadržitelně jako dělníci do kolbenky a pěkně to odsejpalo J . Odtud a z tohoto období také pochází náš odpor k fyzické práci J.

Z laborky jsme putovali do pozemské „rezervace“, lhostejno jestli byla v Mezopotámii, či v Africe – možná byly skutečně dvě, nebo i tři, těžko říci a tam jsme byli jaksi aklimatizováni, seznámeni s okolím, s jiným režimem, přezkoušeni, ověřeni, označeni a vypuštěni. Tomuto procesu se říká dodnes – vyhnání z Ráje… A tak to jelo, dokud bylo potřeba. Když byl úkol splněn a dozorce naposledy zapískal na píšťalu, dostali jsme za odměnu lehkou injekci inteligence a započaly dějiny lidstva. Bohužel započaly tím, že si Kain vyřídil nevyřízený účet s Ábelem, což bylo poněkud razantní vyřešení dodavatelsko-odběratelských vztahů na pracovišti, ale to už si opravdu hraju s událostmi pro pobavení čtenáře, který mi poněkud morbidní humor jistě odpustí.

Závěrem… Obávám se, že hledání původní polohy zahrady Eden je marné a celkem zbytečné počínání. Ten pravý Ráj jsme zažili zcela na počátku v laboratoři a rezervaci. Tam o nás bylo pečováno, měli jsme pravidelnou a kvalitní stravu, bylo tam čisto, teplo a bezpečno. Naprosto skvělé živobytí, než jsme byli vyhnáni „do práce“.

Tato má úvaha je jen jednou z mnoha a jako taková má stejné právo na život, jako ty ostatní. Vždyť pokud uvidíte historickou ilustraci Adama a Evy v Ráji, pak je zřejmé, že tato idylka je více úsměvná, než pravdivá. A v čem je nějaký pravdivý základ mé varianty, zeptá se hloubavý čtenář. A já s humorem, sobě vlastním odpovídám… No přece v našem plahočení po světě, jehož cílem je vždy zejména -vyhnout se těžké práci (naše vynálezy k tomu vždy směřují, což je samozřejmě dobře) a více či méně úspěšné pokusy vrátit se do „Ráje“, kde bude o nás pečováno, budeme mít dostatek – ještě lépe – nadbytek kvalitní stravy a kde bude čisto, teplo a bezpečno. Stejně jako kdysi. To bude krásné…

A na místech, kde jsme se kdysi plahočili a byli tak ponižováni, zůstanou jiní LU.LU. Přesně tak, jak je tomu dnes třeba v Africe i jinde po světě, ale co je nám do nich, ne? My jsme se přece dokázali vrátit do Ráje a oni? Oni tak nějak zůstali na půl cestě v bludišti času… Nu a když jsem u toho mentorování, pak si neodpustím poznámku, že naše chování v „Ráji“ se momentálně nedá hodnotit jinak, než jako hloupé, krátkozraké a nesmírně bezohledné, z čehož vyplývá, že ono legendární vyhnání z Ráje kdysi dávno –  nebylo poslední…

JM-Mysticland.cz ©

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *