Náboženství

 

Nechť prosím bere laskavý čtenář tento článek jako moje a jenom moje, zamyšlení, nad otázkou náboženství, jeho vzniku a významu pro člověka. Vím, že tento článek nezmění svět a opravdu to není jeho cílem. Jde jen o jakýsi tok myšlenek, kterého jsem se dopustil díky velmi poučné debatě, kdy aktéry byli jak věřící, tak ateisté a skončilo to čestnou remízou. Tato velmi inspirativní debata byla základem úvahy o tomto článku. Tak do toho…

K čemu tedy vlastně člověk potřebuje náboženství? Kde se bere ta touha věřit v NĚCO?

Hned v úvodu podotýkám, že nemám v úmyslu psát nějaký hanopis náboženství (jak se jednou vyjádřila jedna čtenářka). I když, každému, podle jeho zásluh… Já si dovoluji pouze přemýšlet. Bez předsudků, upřímně a s čistým srdcem, protože nejsem ateista! Jsem věřící člověk! V co věřím? V totéž v co věřil mnou velmi ctěný Giordano Bruno. Když se ho ptali jestli věří v Boha, odpovídal: „A jakého Boha myslíte?“

Rozhodně odmítám věřit v to, co hlásá církev, protože hlásá to, co si sama vymyslela a její Bůh je něco, v čem ona sama nemá zcela jasno. Mše svaté jsou obřady beze smyslu, neustále se opakující šablony a pokud se kněz neodváží nějakého rozumného kázání, pak skutečně nevím, co návštěva mše přinese věřícímu. Než mě osočíte, pak musím rychle zdůraznit, že jsem mší absolvoval více než by mi bylo milo a opravdu mnohem více, než byste předpokládali.

Proto odmítám věřit tomu, co o Bohu napsali lidé, co nám předepsali k dodržování a za co nás ( lidé ) hodlají trestat, ve jménu Božím. Tyto středověké „ móresy“ rozhodně odmítám! Můj Bůh je v každém z nás – Universum, které řídí běh Vesmíru a je velmi blízko přírodním náboženstvím primitivních národů. Podrobněji se vypisovat nebudu, protože to je celkem osobní záležitost.

Myslím, že zásadní otázkou je, zda náboženství existuje proto, že existuje božstvo, nebo proto, že potřebujeme, aby existovalo božstvo?

Tady se dostáváme trochu do problémů, protože žádné božstvo nebylo nikdy v lidské historii jednoznačně dokázáno a mimo veškeré pochybnosti potvrzeno.

Pokud se budu věnovat „našemu“ náboženství Starého a Nového zákona, pak jistě existují záznamy o tom, že například Mojžíš se setkal s Hospodinem a i jiní patriarchové, (Adamem počínaje), stáli Stvořiteli tváří v tvář. Ježíš Kristus se tu dokonce narodil a chodil po tomto světě, jako Boží syn, ergo –  Bůh.

Nezbývá nám tedy nic jiného, než naslouchat prorokům a věřit tomu, co hlásají.

Máme tu Bibli svatou, evangelia apoštolů a texty církevních otců. K tomu nějakou tu relikvii, čili zaručeně pravý ostatek nějakého svatého a asi tak náklaďák třísek z kříže Kristova. Dále Turínské plátno, Lurdy, Fatimu a další legendy o Mariánských zjeveních.

Proti tomu stojí zhruba stejné množství textů (přes zdrcující likvidační úsilí církve), potvrzujících, že Ježíš byl sice výjimečným mužem, nadaným a vzdělaným, ale přesto „jen“ člověkem!  (Jak krásně potvrzuje sám papež Lev X., v 16 století, slavnou poznámkou: „Slouží nám dobře, ten mýtus o Kristovi“ ).  Máme nalezené svitky, které hovoří o počátcích církve trochu jinak, než je nám kázáno. Máme tu gnostická evangelia, která nebyla církví uznána jako „pravá“ a zůstala nám jen ta oficiální, kterými jsou Markovo, Matoušovo, Lukášovo a Janovo. To jsou evangelia, která hovoří o Ježíšově božství a proto byla vyzdvižena. Ostatní – Tomášovo „tajné“ evangelium, Filipovo, Máří Magdalény, Petrovo, Apokryf Janův, Evangelium pravdy atd… To všechno bylo zavrženo a označeno za kacířství.

Jak typické a směšné. Když si představíme, jak těžko se křesťanství rodilo a jak čisté to bylo učení ve svém počátku! Pak ale přišli lidé. Církevní „otcové“, kteří řečeno dnešním jazykem, transformovali náboženství k obrazu svému. Začalo to už roku 180 n.l. , kdy byla ustanovena jednotná věrouka, jednotný model víry a vše ostatní bylo zavrženo. Kdo nejde s námi, jde proti nám a skončí v ohni pekelném! Zajímavé je, že v původní verzi Markova evangelia není ani slovo, o zmrtvýchvstání a nanebevzetí Kristově! Tato, pro církev tak zásadní, událost byla dodatečně dopsána v „Matoušovi“ a „Lukášovi“ o nějakých 60 – 70 let později!

Nový zákon – tento zásadní text vznikal „uměle“, až do druhé poloviny čtvrtého století, kdy nastala konečně shoda na textech, které jej tvoří. Vše ostatní bylo kacířské a zločinné! Neuznané texty, byly páleny a ničeny se zdrcující vytrvalostí.

Proč? Inu protože Kristus podle nich nebyl Boží syn, nýbrž potulný, skvělý kazatel, který hlásal život v chudobě a lásku k bližnímu svému!

Ježíš vůbec neměl v úmyslu nás spasit a zbavit nás našich hříchů. Vedl nás k duchovnímu poznání! Aby se člověk stal lepším, vzdělanějším a nestal se otrokem své touhy po majetku, neboť ta vždy vede cestičkou kolem nespravedlnosti, křivd a často i zločinů! Ovšem mohla církev (jako organizace) postavit svou existenci na těchto principech?

No nemohla, protože tyto principy hovoří přesně proti tomu, čím se církev stala! Mohla chtít, aby se lidé stali vzdělanějšími? Vyloučeno! Prohlédli by hru, která byla rozehrána. Měl se majetek, zlato a požitky tohoto světa stát v církvi sprostým slovem? To rozhodně ano – ale pouze pro ovečky! „Pastýři“ se měli topit v blahobytu a sladkém nicnedělání. A topí se v něm dodnes! Pravda o Ježíši a jeho učení musela působit zakladatelům bezesné noci a těžký bolehlav.

Ježíš kázal o nalezení Boha v sobě samém a to se církvi vůbec nehodilo a nehodí dosud. Přes všechny krásné řeči a někdy i chvályhodné činy, je církev totalitní organizací, která vykonstruovala božský obraz Ježíše Krista a zneužila jeho myšlenky ve svůj prospěch! Ježíš nesměl být obyčejným kazatelem! Musel být něco zvláštního, něco nadpozemského, za čím by prostí lidé šli! Musel být syn Boží! Mělo to samozřejmě už tehdy i politické důvody, co si budeme povídat, ale to mě až tak netrápí. Šlo i o obraz jednoho obyčejného kazatele, v sandálech, v  omšelém plášti, s holí v ruce, který káže o lásce v chudobě a proti tomu stojí zástupy prelátů, biskupů a kardinálů v drahocenných pláštích, s prsteny na rukou, topících se v majetku, který rostl tím víc, čím byli lidé zastrašenější a moc církve větší.

A tato církev se tak stala jedinou, pravou cestou ke spáse. Jinak hrozilo peklo a život v zatracení. Chudí, ožebračení lidé odevzdávali vše, co jim církev sama nesebrala a utrhávali od úst chleba vlastním dětem, jen aby došli spasení. No a kdo hledá jiné cesty, kdo „ nevěří“, bude zatracen, pronásledován a pokud možno rychle upálen! Taková byla církev a její láska k bližnímu svému.

Nic z toho, co dnes církev hlásá a praktikuje, nebylo součástí víry bezprostředních Ježíšových posluchačů. Církevní otcové odvedli perfektní marketingovou práci, to jim nelze upřít, ale bylo to zneužití výjimečného člověka a jeho učení. Které bylo čisté, nádherné a všeobjímající. Byl to první pokus o univerzální náboženství, které by oslovilo většinu lidí na světě.

Mohlo to fungovat? Mohlo, ale ten materiál, ten materiál… Což si asi říkal Hospodin, než se rozhodl pro potopu světa… Povstali dobytkové, vyčůránci, politici a jiná havěď a vymysleli to, co nám dodnes tlučou do hlav. Čistota Ježíšova učení je pryč a zbyla jen chamtivost, teror a největší podvod v dějinách.

Jako lidé máme prostě potřebu věřit, modlit se, házet své chyby na někoho jiného, a doufat v pomoc něčeho nadpřirozeného, co má moc nad všedními starostmi lidskými, (proto se modlíme a doufáme v cosi).

No řekněte sami. Dá se tomu odolat? Dá se nevyužít této lidské potřeby – potřeby víry?

No nedá… Taková šance se naskytne jednou za dva tisíce let! A tak se také stalo, spolu s hrozbou zatracení, v celé své strašlivé podobě středověku! Ten temný příběh tehdy zapustil své kořeny a trvá dosud. Výsledkem jsou statisíce mrtvých na hranicích, ve vězení a na bojištích, protože „Bůh to tak chtěl“. Pokud bychom byli dnes stejně negramotní a oblbnutí, jako prostí lidé tehdejší doby, hořely by hranice ještě dnes, za to vám ručím.

Otázkou zůstává, zda lze žít bez víry. Osobně si myslím, že ne!

Je jistě dobré pro člověka v něco věřit. Myslím dokonce, že je dobré věřit v Boha, (aby můj text nevyzněl jinak, než je zamýšlen). Věřme v Boha a modleme se k němu, protože se nám uleví v našich trápeních. Ale zůstaňme s Bohem sami! Každý se svým Bohem takovým, jakého si představujeme a s modlitbou, které sami věříme, protože je to báječné pro naše duševní a tělesné zdraví.  Chtějme být lepšími, rozumnějšími a laskavějšími, protože je to dobré pro lidi kolem nás.  Ovšem není nutné dávat svou víru na odiv, není nutné kárat jiné, nebo dokonce trestat. Můj Bůh je můj a nikomu do mého vztahu k němu nic není. Můj Bůh nepotřebuje do nekonečna se opakující rituály, mše svaté, a ohnivé meče! Můj Bůh prostě nemá rád náboženství! Můj Bůh má rád diskusi a má smysl pro humor, takže spolu můžeme rozmlouvat. Můj Bůh není všemohoucí a o některé věci se prostě musím postarat sám. Můj Bůh mi rozumí a zná moje chyby, proto se mu nemusím zpovídat.

Můj Bůh není věčně rozhněvaný pán –  je to můj přítel…

Taková je moje víra, mé náboženství a moje cesta, na kterou mě přivedli moudří kacíři historie, kdy jeden z nich pravil:

„Náboženství, “ pravil Mistr, “ není vyjádření skutečnosti, ale náznak, vodítko k něčemu, co je tajemstvím přesahujícím lidské chápání. Zkrátka, náboženství je prst ukazující na Měsíc. Někteří zbožní lidé se však nikdy nedostanou přes studium prstu.  Někteří jej cucají a další si tím prstem vylupují oči.  To jsou bigotní věřící, které náboženství zaslepilo. Skutečně vzácní jsou ti, kteří jsou od prstu dostatečně daleko, aby viděli, co ukazuje — tedy ti, kteří proto, že meze náboženství překračují, jsou považováni za rouhače. „

JM©Mysticland.cz 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *