Stín inkvizice

 

Dovolil jsem si napsat tento článek, protože se domnívám, že toho opatrného šlapání kolem církevní horké kaše už bylo celkem dost. Chápu, že nemusí dělat každému dobře na duši a proto rozhodně doporučuji, si nejdřív přečíst článek NÁBOŽENSTVÍ .  Je to opravdu důležité a ušetříme si tak vzájemně spoustu nedorozumění.

Budu zde hanobit církev svatou? Jak se to vezme. Dejme tomu, že se pokusím říci věci tak, jak jsou, bez politických berliček, diplomatických žvástů a tak nějak natvrdo. Protože odhalování nepravostí a hledání pravdy je to základní, co zde církvi a věřícím zanechal Ježíš Nazaretský, takže bychom měli být na jedné lodi (i když někteří možná dostanou tak trochu mořskou nemoc). A tepe-li nás církev po staletí za naše hříchy, proč bychom se nepodívali, jak je na tom ona, s dodržováním toho, co sama hlásá.

K čemu je to dobré?  Inu, je to malý, skutečně miniaturní, příspěvek k očištění myšlenek, které tvoří páteř víry a které bohužel církev zneužila ku prospěchu svému. Věřím, nebo spíše doufám,  že dnes existují upřímné církevní hlasy, usilujících o její reformu a o nápravu všeho zlého, co bylo napácháno Něco už se podařilo, ale jsou to stále jen zlomky minulosti, které byly sice pozdě, ale přece částečně napraveny. Jsou to úctyhodní lidé a velmi jim fandím, bohužel však také vím, že v současné situaci nemohou být úspěšní.

Proč ? Protože stále ještě chybí dobrá vůle církevní vrchnosti, stejně jako jí chybí pokora a pochopení pro člověka. Pro obyčejného člověka. Se všemi nectnostmi, chybami i s tou jeho nepříjemnou zvídavostí. Člověka, na němž i dnes v 21. století leží stín inkvizice!

Takže pojďme hledat pravdu. Už jen proto, že církev svatá měla na hledání pravdy vždy svůj specifický názor a jakékoli hledání pravdy oslabovalo její dogmatickou doktrínu. A vše co jí odporovalo, považovala za kacířství, neboť to ohrožovalo samu podstatu autority křesťanských celebrit. To se časem přeneslo obecně na veškerou vědu hledající pravdu a nové myšlenky, ať již šlo o astronomii, fyziku, alchymii, mechaniku či medicínské vědy, stejně jako nové myšlenky ve filosofii. Církevní autority smetly veškeré hledání a zkoumání ze stolu, protože jim jako záminka posloužilo  tvrzení : „Co nebylo řečeno v Bibli je kacířstvím„.   Slovo „kacířství“ je v podstatě jen potupné označení používané římskokatolickou církví pro udržení kontroly nad vědomím celé křesťanské společnosti a k vytvoření psychózy strachu z neznámého. Že je to dnes jinak? Ale kdež. Vzpomeňme slavnou  Kongregaci pro nauku víry (latinsky Congregatio pro doctrina fidei) která vznikla přejmenováním Kongregace římské a všeobecné inkvizice (známé též jako římská inkvizice) Papežem Piem X. na Sacra congregatio sancti Officii (Posvátná kongregace svatého oficia) v roce 1908. Ke konci 2. vatikánského koncilu reorganizoval Pavel VI. celou římskou kurii a její strukturu a dal kongregaci její současný název. Jan Pavel II pak stanovil jako úkol kongregace ve své apoštolské konstituci Pastor bonus o římské kurii „povzbuzovat a chránit v celé katolické církvi nauku ve věcech víry a mravů“. Jejím prefektem byl minulý papež Benedikt XVI, občanským jménem Joseph Ratzinger, takže od něj během jeho pontifikátu nebylo možné očekávat nějaké pokrokové myšlenky.

Naivně jsem doufal, že se pozornost této instituce tvrdě obrátí proti kněžím, jejichž pedofilní a jiné excesy v poslední době tolik rozzlobily světovou veřejnost. Protože „Kongregace pro nauku víry“ by se měla zabývat nejen těmi, jimž chce víru vštípit, ale i těmi, kteří ji reprezentují. Ale možná se mýlím. Nicméně tomuhle choulostivému tématu se tu věnovat nechci! Jednak, bych byl okamžitě obviněn z populismu a házení celé církve do jednoho pytle s těmi pedofilními dobytky (omlouvám se, ale jiný termín pro pedofila neznám) a jednak se opravdu odmítám špinit podobnými záležitostmi. Řekl jsem v úvodu, že budu spravedlivý a v tomhle hnusném případě budu dokonce více než velkorysý. Ovšem nejsem si zcela jist, že to vydržím…

Věnujme se raději „klasickému, čistému kacířství“ a tématům pravdy obecně.

Kacířství bylo definováno jako studium neznámých oblastí filosofie a vědy, které je v podstatě církvi nebezpečné, neboť přes všechny snahy o zabrzdění vývoje vědomí společnosti, se čas od času podařilo získávat odpovědi na obecně palčivé otázky a návrhy řešení existujících společenských problémů. To ukazovalo, že řešení problémů společnosti leží mimo možnosti, jimiž disponuje Vatikán a doktrína římskokatolické církve, což navádělo k pochybám o platnosti římskokatolického dogmatu a tím i o věrohodnosti „spasitelského“ poslání  a duchovní legitimitě této církve.

Jistěže někdo posměšně prohodí: „ Jakou pravdu to chceš hledat? A co je ta tvá pravda?“

Jenom klid přátelé. Nejsem žádný prorok a určitě nehodlám nikoho lákat do bláznivé sekty, kde ho budu jednou rukou hladit a druhou mu sahat do peněženky. Budeme si prostě povídat o tom, co všechno –  musela být pravda a nebyla, o tom co  – nesměla být pravda a byla a přirozeně i o tom, co dnes –  je pravda a stále ještě nesmí být!

Neboť pravil Ježíš : „Mnozí volají Pane, Pane… Zdaliž jsme ve jménu Tvém neprorokovali a ve jménu Tvém ďáblů nevymítali? A tehdy jim vyznám – nikdy jsem Vás neznal, odejděte ode mne činitelé nepravostí….“(ev.sv.Matouše 7/22,23 )

Rozuměj –  dělali něco úplně jiného, než to, čím je pověřil…

Někdo může zvolat… Vždyť dnes je už všechno jinak! Církev je dnes moderní a s tmářstvím, o kterém píšeš, nemá už nic společného…! No dobře, ale je tomu opravdu tak?

Začněme tedy tím základním, čím bychom asi začít měli. Slova a učení Ježíše Nazaretského, v kontextu s tím, co se v minulosti dělo a samozřejmě i s tím, co můžeme pozorovat dnes.

Kapitola první : CÍRKEV  SVATÁ versus MAJETEK  SVĚTSKÝ.

Ano, to všichni známe a klidně přiznávám, že taky budu radši zámožný, než chudý. Ovšem já přátelé nejsem svatý muž a nehlásám svou čistou prostotu do světa.  Jsem nádoba hříšná a drobnou touhu po majetku si mohu dovolit.  Ale co prostí, následovníci Krista? Dnes se například u nás, církev razantně hlásí o navrácení majetku zabaveného komunisty po r.1948 a ohání se spravedlností.  Dobrá, souhlasím! Co bylo ukradeno, má být navráceno!

Mě však zajímá, kde se ten majetek vzal? Myslíte, že mniši orali, vláčeli, seli a kosili? Že káceli stromy a vysazovali nové? Že dřeli v lomu a stavěli cesty, domy a chrámy? A nebo, že by ten majetek opravdu spadl z nebe? V případě církve by se to klidně mohlo stát a mnohdy mám pocit, že nás o tom chce církev přesvědčit, ale tak to jistě nebylo. Podívejme se do minulosti – jen obecně, samozřejmě, protože tohle opravdu není vědecká studie.

Ve starověku a středověku bylo normální, že šlechtici a panovníci stavěli na své náklady kostely a fary. Že prostředky pocházely z nekřesťanských daní prostého lidu je jasné, (to si prosím zapamatujme) a dále. Co se vlastnických práv týče, platilo obecně pravidlo, že budova patří majiteli pozemku. Proto kostely patřily staviteli a majiteli pozemku, čili zase nějakému feudálovi. Dodržování tohoto germánsko-bavorského práva, se však církvi pranic nelíbilo… Kněží byli na světské moci zcela závislí a feudál byl pochopitelně škrt. Církev přirozeně toužila být nezávislou na panovníkovi a proto, bylo nezbytné stávající právo změnit. Pokusil se o to desátý všeobecný koncil-2.lateránský, konaný roku 1139. Na základě jeho usnesení se papežové v následujících letech snažili o změnu práva a dosáhli toho, že se během 12. a 13. století,  transformovalo právo vlastnické na tzv. patronátní. Co to bylo? Inu, kulišárna. Dosavadní majitelé staveb, (kteří je na doporučení čísi svatosti, ale na své náklady a v potu tváře – svých poddaných – postavili), právně uznali, že vlastníkem staveb je církev a jim zbyla „čestná povinnost“ přispívat na jejich chod a údržbu. Aby jim zbylo alespoň něco, podrželi si vliv na jmenování duchovních správců.

Celá akce jistě nebyla bezbolestná, ale díky obrovskému zvýšení autority církve, se nakonec podařila, (takže církev prostě zabavila majetek velmi podobně, jako o pár století později komunisté). Spravedlivě však musím připsat, že panovníkovi či příslušnému feudálovi se z takto zabaveného majetku odváděly daně, takže byznys mizerný, ale alespoň nějaký. Ale opět – kde se vzaly peníze na tyto daně? Když se řekne, že je odvedli věřící, zní to docela hezky a dobrovolně. Jinak však zní – chudí, obyčejní lidé, v kterých byla vydatně živena představa, že bez církve svaté upadnou v ruce ďábla a budou se věčně smažit v ohni pekelném. Bylo to zastrašování a vydírání chudáků, kteří živořili na hranici života, jen když jim bylo odpuštěno a slíbeno království nebeské. Zde prosím vzpomeňme na prodávání odpustků, což byla církevně-mamonářská hanebnost prvního řádu. Prostě strašlivý hnus… Zde bych poprvé zapochyboval o existenci Pána Boha dobrotivého. Na to se přece nemohl dívat – pokud by se díval…

A protože zápisy o pozemkovém vlastnictví a vlastnictví k nemovitostem byly u nás zavedeny až v tzv. Zemských deskách, za krále Přemysla Otakara II , který vládl 1253-1278, nalézáme dnes už pouze doklady, že majitelem je prostě církev a tečka. Navíc přátelé, katolická církev jako taková nebyla u nás nikdy vedena jako „právnická osoba“. Proto byla nejčastěji uváděna jako vlastník – místní církev, v podobě kostela, záduší, obročí a pod… To bylo fikané středověké opatření, protože tak se dal oddělit osobní majetek duchovních správců od majetku církve. Čili si „duchovní správce“ nahrabal majeteček a ten se dal pak dědit z generace na generaci. Takže si přišli na své úplně všichni – opět však kromě chudáků poddaných.

Dalším zdrojem majetku byly dary zámožných věřících a proti tomu nelze nic namítat. Nechť si každý daruje komu chce, co chce, to je v pořádku.  Zanedbatelným zdrojem však nejsou ani sbírky věřících. Také dobrovolné – i když, já zažil pána, který mi při mši, váčkem na tyči (aby dosáhl do lavic) , tak zatřásl před obličejem, že jsem tu dvacku vyndal raději velmi rychle…

Příspěvky věřících. Jinak také poplatky za mše za zemřelé, křty, svatby, pohřby a jiné úkony. Někde jdou prostředky do péče církve, někde do péče kněze. Tento zdroj financí je prý nepatrný a tak je to v každé diecézi upraveno jiným způsobem. Dnes je mi celkem jasné, kde končí tento nepatrný příspěvek. Právě proto, že je tak „nepatrný“.

A tady bych připomněl slova Ježíšova z evangelia sv.Matouše : „Nemocné uzdravujte, malomocné čisťte, mrtvé křeste, ďábelství vymítejte, ale pomněte,  že zadarmo jste dostali – zadarmo dejte…! Nebeřte  zlata, ani stříbra, ani peněz do opasků svých….“

Tady není co vysvětlovat. Tohle jsou slova Krista Pána! A já, stejně jako Mistr Jan Hus, volám: Kraďte, smilněte, vražděte, ale – zaplaťte a bude vám odpuštěno! Proč platíme mše „za babičku, za dědečka“, proč platíme za křest dětí, pohřeb, svatbu (no svatbu bych ještě pochopil).  Babičky zvou faráře na nedělní obědy a strkají jim jednu stovku za druhou, protože ten středověk nám na vesnických farách jaksi nějak usnul. A na konci měsíce si jde farář pro „mzdu“, která mu přiletí i s podílem z mých daní a mě by šlak vzal.

Zdálo by se, že husité po vzoru svého upáleného Mistra, napraví co bylo už neudržitelné. No byli to pravda, tak trochu fanatici a křižáci to s nimi opravdu neměli lehké. Něco se jim povedlo, ale ani pro obyvatele naší země, to nebyli žádní osvoboditelé. „Pravda“ byla prosazována velmi radikálně a mnoho klášterů a mnichů jí padlo za oběť, ale nakonec r.1420 dosáhli vydání Čtyř artikulí pražských, z nichž však posléze zůstalo horko, těžko, jen přijímání podobojí. Proč k celému husitskému hnutí vůbec došlo ? Když pominu výbušnou úlohu mistra Jana Husa a dalších kazatelů, bylo vyvoláno tím, že nadutost, krutost a hamižnost církve dosáhla vrcholu! Co si církev dělala s věřícími, (rozuměj, prostými věřícími) bylo do nebe volající! A majetek do lůna církve tekl proudem.

Díky husitskému hnutí přišla církev, (zejména v Čechách a o něco méně na Moravě), téměř o dvě třetiny majetku! V následujících letech se to mlelo nahoru-dolů , až do doby Marie Terezie, která dala církev pod tuhý dozor. Ještě hůř bylo církvi za Josefa II, který pronesl památné prohlášení, které si opět pečlivě zapamatujme: „… většina církevního majetku vznikla z darů bývalých panovníků…“  a zavedl do Josefinského státního práva ustanovení, že „církevní statky nepřestaly být statky státními“. Církevním orgánům ponechal jen řízení jejich hospodářského provozu pod státním dozorem tak, aby církevní statky byly spravovány a užívány přesně tak, jak si to přál panovník. Jeho nové Placetum regium z roku 1781 odňalo papežům téměř všechnu moc nad církví na území jeho říše.
Téhož roku zrušil všechny kláštery, které se nezabývaly vzděláváním, zdravotnictvím nebo charitou. (pořád říkám, že Josef II byl skutečně osvícený panovník).

V dalších etapách se církev přece jen k části majetků dostala, ale už nikdy to nebylo ono. Poslední ranou byl právě rok 1948, kdy jí komunisti provedli něco podobného, co ona šlechtě  kolem 12.-13. století…

A teď buďme spravedliví.

Církevní majetky představovaly útulky i pracovní příležitosti pro množství lidí, kteří by jinak dopadli velmi špatně. S církevního majetku byly financovány nemocnice, sirotčince a pod. Spousta kněží a řádových sester sloužila a slouží lidem zcela nezištně. Dávala a dává věřícím útěchu i naději. Bohužel se ale bojím, že jde o jednotlivce.

Přesto už od středověku církev jinak funguje a něco jiného hlásá. Historicky přišla k majetkům za podivných okolností a obraz bosého, prostého Ježíše, který nastavuje druhou tvář, byl účelově vtloukán do hlav jen prostým lidem, kteří ten obrovský moloch živili. Za to jim „služebník Boží“ odpouštěl hříchy a žehnal pěstěnou rukou, se zlatými prsteny… Dnes nám tito svatí mužové opět ukazují svou pravou tvář. Ne že chtějí vrátit majetky, ale oni chtějí například v případě navrácení lesů, vrátit i tržby za prodané dřevo, nebo to dřevo samo – nejlépe ve složených „hranicích“… Inu prostí služebníci Boží, kteří se nebojí Božího hněvu… Nebáli se ho nikdy, protože dobře vědí, jak se věci mají. Pokud by totiž skutečně existoval Pán Bůh, kterého nám po staletí tlučou do hlav – Bůh spravedlivý, trestající nepravosti, pak by tady mělo být už věky, poměrně dost horko, nebo ne? Ale jak víme, i to mají dávno zmáknuté. Trestá se přece až na pravdě Boží, takže to jaksi nemáme šanci zkontrolovat.

Všimněte si prosím na závěr, že jsem zcela vynechal čím dál častější sexuální aféry církevních představitelů, stejně jako hořící hranice, mučení a vraždění ve jménu kříže, což je vééélikáááá kapitola církevní historie. Snažil jsem se být spravedlivý a strašlivě velkorysý. Církev se tak nikdy nechovala a bohužel nikdy chovat nebude… To je celé.

JM©Mysticland.cz 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *