Ztracená léta Kristova.

Na konci článku „Kdo byl Ježíš Nazaretský“, jsem se zmínil, že v něm budu pokračovat a pokusím se osvětlit jeho život po ukřižování s tím, že zmíním i roky dávno před onou tragickou událostí.

Začneme takzvanými „Ztracenými léty“, jak se říká době před Ježíšovým cca 30 rokem věku, o které toho mnoho nevíme. Máme celkem pěkně popsanou událost jeho narození v Betlémě, příchod tří mudrců a pak události mizí v mlze. Nakrátko se obraz jasní v jeho dvanácti létech, kdy vyučuje v chrámu ( Lukáš – 2 , 41-52..) a pak je opět zamlženo, až do známých událostí – počínaje křtem od Jana Křtitele až po ukřižování a zmrtvýchvstání. Je těch 18 let ( od dvanácti do třiceti let ) nedůležitých? V životě osoby Ježíšovi důležitosti, je jistě vzácný každý okamžik. Bible však o těchto letech jaksi mlčí.

Od roku 1947 bylo v oblasti Mrtvého moře v Izraeli a u Nag Hammadi v Egyptě objeveno mnoho svitků a fragmentů. Třebaže tyto nálezy trochu osvětlily historii Palestiny prvního století a biblickou kulturu všeobecně, jen velice málo se zmiňují o Ježíšových ztracených letech.   Nově objevené rukopisy posloužily k objasnění našeho chápání opravy a dodatku v západní náboženské literatuře, zvláště co se týče nekanonizovaných prací známých jako Apokryfy a Deutero-kanoni (druhořadě-kanonické).

Tyto byly římskou církví úředně považovány za kacířské, přestože původně byly součástí křesťanské literární tradice. Existovalo tolik věcí, které nám církev zatajila – a my toužili poznat všechny podrobnosti. A tak mnozí začali rozmýšlet o osmnácti neznámých letech Ježíše.

Vznikla díla různá, s  různou literární a historickou hodnotou ( C.R. Potter, A. Read, J. Rurst, A. Faber-Kaiser, E.C. Proplet, H.Kersten…)

Kromě C.R. Pottera, který ve své knize tvrdí, že Ježíš v té době žil mezi essejskými komunitami, všichni jmenovaní a mnozí další dospěli k závěru, že Ježíš cestoval do Indie! Avšak nejznámější novodobé dílo o Ježíšových cestách přichází od manželského týmu Dicka a Janet Bock, jejichž přičinlivé pátrání přineslo ovoce ve filmu The Lost Years (Ztracená léta; 1978) a v knize The Jesus Mystery (Ježíšovo mystérium; 1980). Autorka a tvůrkyně filmu Janet Bock říká: ,,Postupně nám svítalo, že ty roky se vytratily díky někomu, kdo je odstranil ze záznamů, z Bible. Nedokázali jsme si představit, že by se Ježíš mohl zjevit v Galileji ve třiceti letech a zatajovat přitom podstatnou část svého života před učedníky, které miloval a které žádal, aby ho následovali. A skutečně se zdá být nemožné, že by ty roky byly tak nedůležité, aby o nich nepadla zmínka ani slovem…

Odtud tedy myšlenka, že to, co se o těchto letech Ježíšova života vědělo, bylo z nějakého důvodu vyškrtnuto. Při zkoumání historických záznamů rané křesťanské církve vyšlo najevo, že první církevní sněmy, obzvláště první Nicejský koncil v roce 325 n. l., pozměnily mnoho článků nauky. Ona ztracená léta byla vymazána, jelikož se neshodovala s politickými potřebami rostoucí církve.

Polemika o Ježíšových cestách do Indie začala v roce 1894, kdy ruský novinář Nikolaj Notovič zveřejnil záhadnou a vyzývavou knihu nazvanou The Unknown Life of Jesus Christ (Neznámý život Ježíše Krista).

Krátce po turecko-ruské válce se Notovič vydal na cestu do Orientu. V roce 1887 přicestoval do Kašmíru, kde se doslechl o buddhistickém klášteře v Lehu, hlavním městě Ladakhy. Ze zvědavosti a možná řízením prozřetelnosti se rozhodl navštívit mnichy v Lehu. Tady se seznámil s jedním starověkým dokumentem. Láma (buddhistický kněz) toho kláštera držel vše v tajnosti, ale prozradil, že dokument pojednává o životě Svatého Íši (Issa). (Latinské hláskování jména Ježíš zní Iesus; v arabštině je to Issa. Je třeba se kromě toho zmínit, že slovo ,,Íša“  je sanskrtským základem slova ,,Íšvara“, což je indické jméno Boha, doslovně znamenající ,,Nejvyšší Vládce.“ )

Starověké rukopisy, jak bylo sděleno Notovičovi, byly v paláci Dalajlámy a byly to dokonce opisy starších sanskrtských textů. Kopie těchto opisů existovaly v několika buddhistických klášterech na venkově. Notovič si uvědomil, že se mu velmi poštěstilo a navštívil jeden z nich. Touha poznat svitky se měnila v posedlost; Notovič nabídl vrchnímu lámovi tři dary – budík, kapesní hodinky a teploměr – doufaje, že buddhistický kněz bude tak laskavý a na oplátku mu ukáže knihu o životě Svatého Íši… ( Nesmějte se,  to byly v těchto končinách a v té době, dary slušné hodnoty…) Pokus však bohužel skončil neúspěšně.

Když Notovič opouštěl klášter, zranil si nešťastnou ,,náhodou“ nohu při jízdě na koni a byl nucen se vrátit zpět. U jeho lůžka mu hlavní láma, nyní o něho pečující, konečně ukázal dva velké svazky v tuhých obalech. Toto, uvažoval láma, by mohlo obšťastnit znaveného ruského cestovatele. Vskutku obšťastnilo. Na chátrajících listech byl sepsaný životopis Svatého Íši. Notovičova noha se uzdravovala, ale ne tak rychle, aby před tím nenašel překladatele Íšova rukopisu. Doslovně zapsal celý příběh, brzy se vrátil na Západ a zveřejnil Neznámý život Ježíše Krista. Kniha nám říká, že Ježíš ve třinácti letech opustil dům Marie a Josefa v Nazaretu. Cestoval s obchodní karavanou do svatých měst Indie a dokonce i k posvátné řece Ganze.  Do Izraele se vrátil, když mu bylo dvacet devět – tedy o osmnáct let později. Podle starodávného rukopisu objeveného Notovičem strávil Ježíš šest let poznáváním a studiem indických písem ( Véd ) v Džagannátha Purí, Bénáresu a dalších městech Orissy.  Zde se začala utvářet jeho filozofie. Ačkoliv ve védském poznání shledával obrovské hodnoty, viděl, jak toto poznání může být zneužito.

Například bráhmanští kněží – vzdělaná třída – vykořisťovala nižší třídy, zvláště šúdry (dělníky), učením, že védské poznání je pouze pro vyšší třídy. To bylo Ježíšovi odporné. Boží láska je pro každého muže, ženu i dítě. Aby Ježíš situaci napravil, začal védské poznání vyučovat šúdrům. Začal tak působit jako náboženský reformátor, což po jeho návratu na Západ vstoupilo do dějin. Tady farizejové učili formálnímu náboženství. Ježíš jim připomínal duchovní stránku zákona.

V Notovičově díle také nacházíme, jak Ježíš napomíná kastovní bráhmany, že zapomněli skutečné učení Véd. Védy samozřejmě učí zásadu třídního rozdělení. Avšak to bylo původně podle vlastností a činností. V Orisse té doby bylo celé pojetí již překroucené a lidé si přivlastňovali kastovní práva jen na základě narození v rodině dané kasty. Jestliže se někdo narodil v bráhmanské rodině, byl považován za bráhmana – třebaže postrádal nezbytné kvalifikace, jako čistotu, odříkání, milosrdenství a věrnost pravdě. Ježíš chtěl skoncovat s tímto pokrytectvím. Původní védskou ideu Ježíš plně přijímal a příběh vypráví, jak tyto myšlenky vštěpoval lidem po návratu do Palestiny.

Každá živá bytost, učil Ježíš, by měla uctívat Boha podle svých schopností a zaměstnání. Toto pojetí je rozhodně védské a každý – podle činností a vlastností – tak přirozeně spadá do některé ze skupin. Ty byly považovány za rovnocenné v tom, že umožňovaly určitý způsob služby Nejvyššímu. Někteří náleží k intelektuálům (bráhmani); jiní jsou organizátoři (kšatrijové); další mají sklon k obchodním činnostem (vaišjové); a někdo patří k dělníkům (šúdrové). Avšak v očích Boha jsou všechny rovnocenné. Není proto divu, že Ježíš káral ,,bráhmany“  za jejich nesprávné výklady védského poznání. Nebyli vlastně skutečnými bráhmany, alespoň podle způsobilosti a duchovního porozumění. Britové kritizovali kastovní systém o devatenáct století později z téhož důvodu. Buď z čisté nevědomosti nebo z nečistých pohnutek strojili bráhmani z Orissy úklady proti Ježíšově životu, čímž jen dokazovali, že nejsou skutečnými bráhmany.

 (Bráhman nesmí zabít nebo ubližovat druhým jakýmkoliv způsobem. Odráží se to i v tom, že většina bráhmanů je přísnými vegetariány.)

Po několika neúspěšných úkladech o Ježíšův život vidíme, jak opouští Džagannátha Purí a více se nevrací. Íšův příběh nám sděluje, že po útěku z Purí, Ježíš cestoval do Nepálu, hluboko do Himálaje. Tady prožil dalších šest let a učil duchovní vědě. Dále směřoval do Persie, kde kázal proti pojetí dvou bohů, jednoho dobrého a jednoho zlého. Prohlašoval toto pojetí za primitivní formy polyteismu. Byl nevlídně přijímán zoroasterovci, kteří věřili v boj mezi těmito dvěma bohy. ,,Je pouze jeden Bůh,“ učil Ježíš (Issa), ,,a to náš Otec na nebesích.“

Další část rukopisu Íša  ( a tedy i Notovičovy knihy) se téměř neliší od Bible, kterou tak důvěrně známe, včetně Pontia Piláta, ukřižování a apoštolů. Starověký buddhistický rukopis tedy nabízí možný výklad Ježíšových činností během osmnácti chybějících let, o kterých Bible mlčí. Na první pohled by se mohlo zdát – co je na tom špatného, proč církevní otcové tyto skutečnosti zamlčeli? Myslím, že jsou tu jen dva důvody. Buď jim tyto skutečnosti nebyly známy (o čemž se dá s úspěchem pochybovat ), nebo se jim to prostě nehodilo do krámu.

Ono takové kázání, že vykořisťování jedné skupiny věřících druhou skupinou (kastou ) je nepřípustné, se v době odpustků, poddanství a slepé poslušnosti, vysvětluje věřícím dost blbě, to uznejte.

Mnozí čtenáři jsou pravděpodobně i nadále skeptičtí. Konec konců, kromě slov buddhistického mnicha a ruského cestovatele neexistuje žádný konkrétní důkaz, potvrzující existenci rukopisu nebo pravdivost jeho obsahu. Většina čtenářů navíc zapochybuje, zdali cesta mezi Palestinou a Indií byla tehdy vůbec uskutečnitelná. A především, proč by Ježíš vlastně chtěl jít do Indie? Toto jsou otázky, které nyní probereme. Třebaže může být obtížné zjistit věrohodnost a platnost Íšova rukopisu, není to nemožné. Postoj církve k této otázce naznačuje mnohé. Když církvi předložili Notovičovu knihu, stavěla se vždy zády. Někdy předkládala argumenty a jindy jeho knihu jednoduše ignorovala; vždy se zdála nějaká ustrašená, jakoby něco skrývala, nějaké tajemství.

Podle Elizabeth Clare Prophetové se kardinál Rotelli stavěl proti Notovičově knize, jelikož to bylo ,,předčasné“, svět prý na to není připraven. ,,Církev už i tak dost trpí novou vlnou ateistického myšlení“` řekl Rotelli Notovičovi. Kardinál se samozřejmě obával ztráty následovníků, kteří již pochybovali o církevní nauce. Nepotřebovali si klást do cesty další překážku.

V Římě Notovič předložil svůj překlad Íšova rukopisu kardinálovi, který měl blízko k papeži. ,,K čemu by bylo zveřejnění dobré?“ namítl nervózně. ,,Naděláte si hromadu nepřátel. Má to být otázka peněz?“  Notovič úplatek nepřijal a místo toho svou knihu vydal. Po nějakém čase objevil, že vatikánská knihovna obsahuje – „…šedesát tři rukopisy, ve kterých je zmínka o příběhu Íši – starověké dokumenty, které byly do Říma přineseny křesťanskými misionáři z Číny, Egypta, Arábie a Indie.“

,,Není divu, že se církevní úředníci chovali podivně,“  přemýšlel Notovič, když se to dověděl, ,,příběh o Íšovi pro ně není žádná novinka!“

Učenci mají nezvratné důkazy o tom, že existovaly obchodní cesty spojující Východ se Západem, cesty hojně frekventované. Do severní Indie (kam Íša cestoval) vedly cesty, zatímco po moři se připlouvalo z jihu. Nikdo nepopře, že např. sv. Tomáš veřejně kázal v Indii. A když to bylo možné pro něj, stejně to bylo možné i pro Ježíše. Existuje však ještě přesvědčivější důkaz Tomášových cest do Orientu. Učenec William Steuart McBirni ve své knize The Search For Twelve Apostles (Hledání dvanácti apoštolů) napsal: ,,Bylo již poukázáno na to, že mořská cesta do Jižní Indie byla dostatečně užívána v římských dobách kvůli obchodům s pepřem a že v Malabaresu (na jihu Indie) byly objeveny římské zlaté a stříbrné mince z prvních století našeho letopočtu…“ Mimo překvapující numismatické svědectví byla potvrzena existence jak krále Gondopharese, tak jeho bratra Gady, jako skutečných historických postav a ne pouze legendárních jmen. Jejich jména byla nalezena na vykopaných mincích a v Gandharově nápisu, určujícím jejich panování v Scytho-Indii v údolí řeky Indu do let 19 až 45 po Kristu.  Podle Tomášova evangelia cestoval apoštol do Indie s králem Gondopharesem, který měl bratra jménem Gad. Novodobí učenci doznávají, že Tomáš do Indie cestoval. Římsko-katolická církev nyní skutečně považuje katedrálu Sv. Tomáše v Mylapuru (předměstí Madrasu) za baziliku, potvrzující, že stojí nad apoštolovou hrobkou. Byl pohřben v Indii, když zemřel mučednickou smrtí. Íšova hrobka je také údajně v Indii, neboť kašmírská hypotéza tvrdí, že Ježíš se po ukřižování vrátil do Indie. Věřící křesťan jistě, mírně řečeno užasne: ,,Ježíš musel zemřít na kříži za naše hříchy! Jedině potom budeme spaseni !“ Může to sice pozvednout obočí některého křesťana, ale měli bychom si uvědomit tyto málo známé skutečnosti:  Papež Jan XXIII. v roce 1960 veřejně prohlásil, že skrze Kristovu krev je člověk spasen, a že k tomu nebyla nutná Kristova smrt. Jinými slovy, kašmírská hypotéza tak nevyhnutelně neodporuje křesťanskému dogmatu. Ježíš mohl být ukřižován – avšak nemusel na kříži zemřít. S tímto na mysli bychom mohli znovu posoudit myšlenku o Ježíšově smrti v Kašmíru a podívat se, jak to osvětluje život Svatého Íši. Německý novinář A. Faber-Kaiser byl o této domněnce tak přesvědčený, že napsal knihu Jesus Died In Kashmir (Ježíš zemřel v Kašmíru), která důkladně popisuje celý Íšův příběh (před a po ukřižování). Podle tohoto vysvětlení Ježíš přežil ukřižování a znovu cestoval na Východ, tentokrát pod jménem Yuz Asaf. Ježíš se usadil v Kašmíru (pokračuje příběh), oženil se a zemřel přirozenou smrtí ve stáří. Židé ve Šrínágaru, hlavním městě Kašmíru, doposud uctívají starou kryptu, o které po generace věří, že je v ní Ježíš – neboli Íša, jak ho oslovují – pohřben. Předpoklad Fabera-Kaisera je docela opodstatněný a podporuje ho Notovičova práce a různé biblické výklady a rané arabské texty. I Korán jasně uvádí, že Ježíš nezemřel na kříži: ,,Nezabili ho, ani ho neukřižovali; to se jim jenom zdálo.“ (Korán, 155-57).

Muslimský historik Imam Abu Ja’far Muhammad at-Tabri později poznamenal: ,,Íša a jeho matka Marie museli odejít z Palestiny a cestovali do vzdálené země, putujíce z kraje do kraje.“

Kašmírská hypotéza takto přináší soulad mezi křesťanstvím a islámem, urovnávajíce staleté hádky. Křesťané říkají, že Ježíš byl ukřižován. Muslimové tvrdí, že na kříži nezemřel. Kašmírská hypotéza předkládá možné vysvětlení, které vyhovuje jak křesťanskému, tak muslimskému pojetí. Faber-Kaiser se dále zmiňuje o staré Bhavišja Puráně (patřící do védské literatury), kterou světec Vjásadéva napsal v sanskrtu před 5 000 lety. Jako písmo obsahující proroctví má nemenší hodnotu než Bible. Faber-Kaiser opisuje z Purány: ,,(Mahárádža) Šalévahin si jednou vyšel na procházku do hor a ve Vójénu blízko Šrínágaru potkal zvláštní osobu světlé pleti oděnou v bílém. Zeptal se ho na jméno. Ježíš odpověděl, že byl známý jako Boží Syn, který se narodil z panny. Mahárádže to udivilo, avšak Ježíš vysvětlil, že mu říká pravdu a že jeho posláním je očistit náboženství. Když se ptal dále, Ježíš mu vyprávěl, že zvěstoval své poselství v zemi daleko za Indem a že musel trpět. Kázal o lásce, o pravdě a o čistotě srdce, a proto byl znám jako Mesiáš.“

V Bhavišja Puráně se Ježíš také zmiňuje o kázání v kraji ,,Amalekitů“, což se váže k rané židovské tradici. Můžeme si všimnout, že každé proroctví Purán je formulováno tak, jako by se již ona událost přihodila, což je obvyklé u všech prorockých textů. Skutečně se vše přihodilo až za tři tisíce let, tedy před dvěma tisíci lety. A tak i védská literatura obsahuje jistou zmínku o příběhu Íši, prohlašujíce, že Ježíš skutečně vykonal cestu do Indie.

Notovič byl o těchto skutečnostech přesvědčen. Avšak Swami Abhédánanda, žák Rámakršny, nikoliv. Ohledně těchto hypotéz byl zcela skeptický. Ale v roce 1922 se rozhodl odejít do severní oblasti Himálaje. Zběžně se doslechl o Notovičových činech a jako učenec se rozhodl, že vše zjistí přesně. Existoval Íšův rukopis? Byl Notovič podvodník? K tomu se mnoho církevních autorit (a Abhédánanda sám) spíše přiklánělo. Swami se vydal pátrat po rukopise. Výsledky byly překvapující. Po návratu vydal knihu svých cest, nazvanou Kashmiri O Tibetti. Kniha vypráví o jeho návštěvě v buddhistickém klášteře, kde mu byl rukopis o Íšovi předčítán a překládán do jeho rodné bengálštiny. Abhédánandovi brzo došlo, že tento text je téměř stejný jako Notovičova práce. Nyní uvěřil. Všimněme si, že jak Notovičovi, tak Abhédánandovi musel být rukopis překládán. Sami nedovedli pálský rukopis přečíst.

Učenci však po jejich návratu na Západ dále pochybovali. Dva nadšení badatelé (a mohli to být opravdu čestní lidé),  si stále mysleli –  ale co když byl překlad chybný? A nebo, co když je podvedli buddhističtí mniši? Tento problém – i když možná neopodstatněný – jednou provždy objasnil právě Nikolas Roerich a jeho syn George. V roce 1925 se umělec, filozof a slavný vědec, Nikolas Roerich, vypravil na expedici do Himálaje. Aniž by věděl o Notovičovi nebo Abhédánandovi, dostal se k Íšovu rukopisu! Jeho syn George, který s ním cestoval, uměl různá indická nářečí, včetně pálštiny. Sami četli rukopis a zaznamenávali ho do svého cestovního deníku. Po letech vyšla hodnota tohoto deníku najevo. Elizabet Prophetová píše: ,,Výprava Nikolase Roericha do střední Asie trvala čtyři a půl roku. V té době cestoval od Sikkhů přes Paňdžáb do Kašmíru, Ladakhy, Karakórumu, Khótany a k Irtyši, pak přes Altajské hory a Oyrotskou oblast do Mongolska, centrální Gobi, Kansy a do Tibetu.“

Po všech svých cestách Roerich napsal: ,,Byli jsme překvapeni, jak široce je rozšířen příběh o Íšovi.“  Zatímco to pro Západ zůstává záhadou, Íša žije v srdcích Indů. A to je skutečnost, která nemůže zůstávat nepovšimnuta. Bible uzavírá: ,,… a ještě je mnoho jiného, co Ježíš učinil (tj. o čem se Bible nezmiňuje); kdyby se mělo všechno dopodrobna vypsat, myslím, že by celý svět neměl dost místa pro knihy o tom napsané…“ (Jan 21, 25)

A touto větou bychom asi mohli vyprávění o Íšovi zakončit. Tradičně uzavírám – nechť si laskavý čtenář udělá na celou věc svůj vlastní názor a bere článek jen jako polemiku na dané téma. Stejně jako článek Kdo byl Ježíš Nazaretský? , je to jen jedna z možností výkladu. Ostatně jsem si jist, že v obou není nic urážlivého.

JM-Mysticland.cz ©

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *