Giordano Bruno a svědomí církve svaté

V celé lidské historii se čas od času objevovali velcí mužové, kteří zanechali nesmazatelnou stopu v dějinách a zůstanou navždy v paměti potomků. Jistě, ne jen mužové, ale i veliké ženy, abych nezapomněl na tu hezčí část lidstva. Můžeme jmenovat nejrůznější obory jako je válečnictví, filosofie, umění, věda, sport i ta blbá politika a řada jmen by mohla být velmi, velmi dlouhá. Jejich cesta k nesmrtelnosti byla různá. Někdo kráčel  celkem klidně vpřed a spokojeně odešel na věčnost, jiní však šli cestou trnitou a k věčnosti jim bylo nezřídka pomoženo. Často poměrně brutálním způsobem.

Dnes tu chci vyprávět o muži, který patřil k té druhé skupině a jmenoval se Fillipo Bruno. Narodil se nedaleko Neapole v obci Nola (odtud přízvisko „z Noly, nebo „Nolanský“) památného roku 1548, otci Giovannimu a matce Fraulisse Savolině.

Fillipo byl bystrý chlapec, obdařený neskutečnou pamětí, což je pro budoucího filosofa velmi slušný základ. Pilně a úspěšně studoval v Neapoli a jeho cesta posléze končí v klášteře dominikánů, kde se roku 1565 stává členem řádu a přijímá jméno Giordano.

To jsou informace, které si přečtete všude a já je tu nebudu papouškovat. Bylo by to dlouhé a úplně zbytečné. Zajímá mě, jaký byl Giordano člověk, myslitel a co si vzít z jeho pohnutého života. Kdo už mne trošku zná zároveň tuší, že šetřit jeho vrahy rozhodně nebudu.

Když jsem se kdysi začal podrobněji zabývat jeho osobou a zjistil více než nás učili ve škole, zlobil jsem se sám na sebe, že jsem ho „objevil“ tak pozdě. Dalekou oklikou jsem totiž dospěl k názorům, které máme tolik podobné a tak mě tehdy Giordano naprosto dostal. Chovám ho od té doby ve velké úctě a není mi úplně fuk, že sem tam čtu o jeho „vrahounství a špionáži“ z pera nějakého zapšklého profesůrka.  Připomíná mi to žvásty o „pedofilii“ pana profesora Drahoše a jeho „působení“ v STB v době kandidatury na prezidenta. Nechť mi prosím pan Drahoš promine, že připomínám tuhle odpornost, ale je to podobně nechutná kampaň. Plivat dnes na muže, který byl „svatou“ církví upálen před více než 400 lety, může jen zbabělec, kterému doma visí svaté obrázky a on se považuje za „spravedlivého“. Je to odporné, podlé a nízké, ale myslím, že tuším, odkud vítr fouká. S pravděpodobností, hraničící s jistotou, v tom hraje roli nepříjemná skutečnost, že Giordano nebyl do dnešních dnů rehabilitován a je stále „na indexu“. Prostě dodnes trvající středověk, inkvizice, hnus a poznámka, kterou jsem si nemohl odpustit. Tuto nenávist můžete posoudit třeba na webu Protiproud,  bývalého hradního mluvčího Hájka, což je – promiňte mi přímost – úplně zpitomělý pán, kterému je zcela jasná přítomnost Antikrista a tak dále, a tak dále, no – je to opravdu těžké pojmenovat a vstřebat. Nebo jakási Obrana krestianstva, kde jsem četl text jak z roku 1599 :-). Obrázek Giordana Bruna, se zakrvácenou dýkou v ruce na jednom ze zmíněných webů,  je vševypovídající a strašlivě trapný. Takže se nezlobím a nerozčiluji, spíš pohlížím s lítostí na podobné existence. Jako na autora hanopisu pana Malého, který Bruna označuje jako vzor pro fašistické hnutí a podobné kraviny. To jsou lidé, kteří by Bruna poslali na hranici i dnes a zcela zřetelně se k tomu hlásí. Ovšem osoba jednoho Giordana hravě přesahuje celé stádo těchto „hrdinů“ a má dost zastánců, kteří kdykoliv povstanou na jeho obranu. Jsem rozhodně jedním z nich, takže zpět k vážné práci 🙂

Je zajímavé sledovat, jak se mění mnich a vysvěcený kněz Giordano Bruno, ve volnomyšlenkářského myslitele s pozoruhodně širokým záběrem. Začalo to jeho pátráním po knihovnách, kde objevil Koperníka, Pythagora, Platona a je nadšen moudrostí „smějícího se filosofa“ Démokrita. Seznamuje se s dílem Tomáše Akvinského, Erasma Rotterdamského a dalších. Rozšiřuje své vzdělání a přitahují ho zejména ty části klášterních knihoven, kde jsou oddělené spisy označené jako „Libri prohibiti“, což nebylo jednoduché – šlo o zakázané knihy. Zákonitě začíná kriticky pohlížet na církev a její „bohulibou“ činnost. Odtud jeho citát : „Kdo vysloví slovo mnich, označuje jím pověrčivost, ztělesnění lakoty, chamtivosti, licoměrnosti a vůbec spojení všech neřestí dohromady“. Což bych klidně rovnou tesal do kamene. Tady chvilku odbočím… Církevní elaborát Index librorum prohibitorum („Seznam zakázaných knih“) byl v letech 1559 až  1966 (!), oficiální seznam publikací, které církev věřícím zakazovala číst. Čtete dobře – do roku 1966! Až 14. června téhož roku zveřejnil prefekt Kongregace pro nauku víry, kardinál Ottaviani oznámení o zrušení Indexu zakázaných knih, který tak přestal být platným církevním zákonem. Index již prý nebude vydáván ani doplňován. Za čtení spisů v Indexu uvedených už nehrozí církevní trest. Hurááá 🙂  Ale protože milá církev si prostě vede svou a nerada se mění, tak byl pro jistotu, v roce 1983, vydán nový Kodex kanonického práva, který v kánonu 823 stanoví: „(§ 1) Aby byla zachována neporušenost pravd víry a mravů, mají pastýři církve povinnost a právo dozírat, aby tištěným slovem nebo používáním hromadných sdělovacích prostředků nebyla poškozována víra ani mravy křesťanů; vyžadovat, aby vše, co se týká víry a mravů a má být křesťany vydáváno, bylo podrobeno posouzení pastýři církve; konečně mají povinnost a právo odmítnout spisy, které poškozují pravou víru a dobré mravy.  Tak ovečky pěkně zpátky do pozoru, nebo pastýř zachrastí sirkami  🙂

Ale zpět k tématu. Nelze se divit, že si ve své době Giordano Bruno vyráběl nepřátele, jako na běžícím pásu. Když k tomu připočítám jeho prchlivou povahu je jasné, že nikde neměl na růžích ustláno a jeho pozdější působení na univerzitách, či královských dvorech končilo zpravidla špatně. Vtloukání nových, rozumných myšlenek do tupých hlav není lehké ani dnes, natož v 16 století. Naštěstí ho tehdy provázel Michel de Castelnau, vlivný vyslanec francouzského krále, který mu umetl cestu na francouzský i anglický dvůr (a údajně ho prý celou dobu udával inkvizici, či kterému čertu), kde Giordano panovníky okouzloval svou neuvěřitelnou pamětí, kterou systematicky cvičil a dotáhl téměř k dokonalosti. Ale mohl i učit a psát, takže zde prožíval snad svá nejlepší léta. Nějaký čas trávil i na dvoře Rudolfa II. v Praze, kde se nemohl nepotkat s velkým duchem našich končin Tadeášem Hájkem z Hájku, ale jistě si to tvrdit netroufám. Asi po půl roce odchází do Německa, kde přednáší na univerzitě v Helmstedtu, působí i ve Frankfurtu nad Mohanem, kde roku 1591 učiní osudové rozhodnutí. Přijme pozvání do Benátek od ctihodného šlechtice Giovanniho Moceniga, aby ho vyučoval kombinatorice. Návrat do Itálie ho lákal, stejně jako vidina hmotného zabezpečení, které umožňovalo další práci na jeho myšlenkách. Bohužel Mocenigo měl zcela jiný názor a následujícího roku udal Bruna inkvizici. Dál už to známe. Ještě přežije inkvizitora benátského, ale protože papež Kliment VIII je v podstatě rozhodnut s Giordanem skoncovat, je převezen do Říma, kde je vězněn do roku 1599. Inkvizice označí jeho učení za kacířské a dostane lhůtu 40 dní na pokání. Bruno místo pokání sepíše obhajobu a rozebere v ní osm bodů obžaloby. Dostane tedy milostivě dalších 40 dní, ale své názory neodvolá. Inkvizice se ho snaží přimět  k uznání vlastních bludů a chce ho přimět k odvolání kacířských myšlenek.  Vyvíjí veliký psychický tlak na obžalovaného. Dávají mu řadu šancí k odvolání, ale s Giordanem už nepohnou. Zkouší to i přes jeho bývalé bratry dominikány, vše marno. A tak je vynesen 8. února roku 1600 rozsudek – Giordano Bruno je odsouzen k smrti upálením na hranici. Rozsudek je vykonán 17. února téhož roku na náměstí Campo de‘Fiori (Náměstí květin) v Římě.

Zbytečná smrt dalšího, přemýšlivého člověka, nepohodlného církevním zaslepencům. Vražda, jako tisíce předchozích. Myslím, že je Giordano Bruno děsí ještě dnes, stejně jako tehdy, kdy jim na rozsudek klidně odpověděl : „Vynášíte svůj rozsudek nade mnou s větším strachem, než já mu naslouchám.“

Je 17.února stejně jako tehdy a já dopisuji tento článek…

Přesně před 418 roky připoutávali Giordana Bruna , mokrým provazem ke kůlu na hranici… Představuji si únorové, nevlídné počasí. Kolem stál dav, který chtěl jeho smrt, protože církev se přece nemýlí a každý věděl, jak strašná bolest ho čeká. Jistě to věděl i on…

Jdu si nalít nějaký šnaps…

JM©Mysticland.cz

17.2.2018

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *