Čau Jaromíre

Čau Jarku, tak jsi přece jen vyrazil do Kremlu a potřásl sis rukou s Putinem. Měl jsem pocit, že jsi byl neustále v pozoru, sevřený, nervózní a bylo mi tě líto. Pěstička na stehně jak na buzeráku. Hele Jarku, já chápu tvůj vztah k Puškinovi  „…a líto mi je, že už nikdy se nesetkám s Puškinem a nezajdu si s ním na čaj do bistra U sedmi hus…“, jak zpíváš v jedné Okudžavově písni, ale tohle vyznamenání s jeho jménem  jsi přece jen přeťáp. Jsi miláček národa, to ti nikdo nebere, ale on ti národ zas úplně všechno nezbaští. Já tě miluju a hraju po hospodách třicet let a teď koukám jak blázen s hubou otevřenou. V Kremlu? V saku? V pozoru? Metál? Nohavica? Přežil jsem tvůj vztah se Zemanem, focení s Okamurou, přežil jsem dokonce povídání o STB, ale tohle Jaromíre, tohle nepřežiju. Tohle je symbol změny doby a symbol proměny člověka! Kdy náš skvělý rytíř z podhradí, který nám za zlých časů dával sílu, se najednou sebere, vyrazí do hradu zlého čaroděje a usedne s ním družně k hodovnímu stolu. Z  nás, tvých fanoušků ze sedmdesátých a osmdesátých let, jsi udělal úplné pitomce a to strašně bolí.

Rozcházíme se Jaromíre a věř, že líto mi je… „že jak dřív se i dnes bůžkům klaníme a na kolenou bijem hlavami o tvrdou zem…“. Rozcházím se s tebou Jaromíre a připadám si, jako bych našel svoji ženu v posteli s nejlepším kamarádem. Lidi zapomenou, dál asi budeš mít plný koncerty, protože ten náš národ už je takovej, ale já už tě nikdy hrát nebudu a pokusím se úplně zapomenout. Zapomenout na dobu, kdy nebyl internet a museli jsme se poctivě, jeden od druhého učit akordy tvých písní. Na dobu, kdy jsem dokázal půl hodiny čumět do blba a poslouchat tvoje texty u kterých jsem přemýšlel o životě. Vzpomínám na holku, která měla kluka na vojně a na intru to na mě jeden večer vybalila jako by nic. Byl to můj kámoš a já jí zahrál „Když mě brali za vojáka“. Odešla při páté sloce a já se cítil skvěle. Sice jsem si nevrznul, ale možná to bylo k něčemu dobrý i jí. I tohle byl pro mě Nohavica. A odehrálo se víc příběhů, kde jsi hrál nějakou roli a teď je šlůs, utrum, prázdno. Nohavica v Kremlu přebírá vyznamenání.

No nic, jdu si dát radši panáka. Hodně štěstí Jaromíre a jdi si svou cestou.

P.S. Když jsme u té cesty. Ta tvoje byla celkem klikatá a já ti z celého srdce přál, že jsi se dočkal krásných koncertů a úžasné popularity. Jenže konec každé cesty může být třeba ten filmový – čili odjíždění na koni v zapadajícím slunci, kdy jedno oko nezůstane suché a pak jsou jiné konce, které nejsou zdaleka tak krásné a pláče většinou hlavní hrdina, což není ani veselé, ani dojemné, jen trapné. Jako právě teď.

Čau – Jaromír M.

JM©Mysticland.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *