Podivné hry s náhodou

„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami…“

 Ano takhle začíná Genesis a pro milióny věřících i celá naše anabáze. Známe však i jiné, minimálně stejně pozoruhodné příběhy na tohle téma. Poslyšte například, co už před více než třemi tisíci lety znali a zaznamenali kněží dávného Sumeru…

Na počátku bylo Slunce, u něj dvě planety – MUMU (dnes Merkur) a TIÁMAT. Později se vytvořily další planety nazývané LAHAMU (Venuše) a LAHMU (Mars), dále KISHAR (Jupiter) a ANSHAR(Saturn) – ten měl satelit GAGA, načež se k nim připojily ANU (Uran) a EA (Neptun)…

Jejich dráhy nebyly příliš stabilní, což měla na svědomí „planeta chaosu“ Tiámat. Z hlubin vesmíru se však ke vznikající Sluneční soustavě temně blížila „bludná planeta“ – Nibiru ( nebo babylónsky – Marduk ). Nelze ovšem zatím ověřit v sumerských záznamech zda to bylo před 4 až 5 miliardami let, jak to uvádějí dnešní vědecké kapacity nebo daleko později, kdy už bychom se pohybovali maximálně v milionech let. To je otázka. Ale dál.

Vetřelec do Sluneční soustavy, která se otáčela proti směru hodinových ručiček, vtrhl s opačnou rotací, tedy proti pohybu planet a bylo zaděláno na pořádný malér. Průlet kolem Uranu dokonce způsobil, že z této planety byla vytržena hmota a z ní se vytvořily 4 satelity planety Nibiru. Tento hrubý zásah do integrity planety způsobil i její náklon o 90° a tím i zcela netypický (valivý) způsob oběhu kolem Slunce. (Uranův jižní pól směřuje téměř přesně ke Slunci). Satelit Gaga byl odtržen od Saturnu a stal se „planetou“ Pluto (je to jediná planeta s jinou rovinou oběžné dráhy než mají planety zbývající). Gravitační síly dále způsobily, že se z vodní planety Tiámat odtrhly kusy hmoty a vytvořily jí 11 satelitů. Největší z nich byl Kingu, který se od Tiámat odpoutal a byl na téměř planetární dráze. To ale se již blížila Nibiru. Její satelity nekompromisně narazily do Tiámat, silně ji poškodily, roztříštily jejich 10 satelitů a odrazily na extrémní oběžné dráhy. Samotná planeta Nibiru se průletem stala planetou sluneční soustavy s extrémně eliptickou dráhou a dobou oběhu cca 3 600 let!

Při svém dalším obletu se Nibiru opět přiblížila k těžce zraněné Tiámat a ta se – rozlomila! Velký kus se sbalil do nové planety (včetně vodní hmoty), která zachytila satelit Kingu a vytvořila z něj vlastní oběžnici ( Země a Měsíc ).

Protože se část vodních par udržela ve vysokých vrstvách atmosféry a vytvořila tak na planetě skleníkový efekt, mohl se později život na Zemi rychle rozvíjet a to i ve skutečně gigantických formách. Zbytek Tiámat se rozpadl na tisíce kousků, které se začaly pohybovat kolem Slunce –  dnešní pás asteroidů mezi Marsem a Jupiterem.

Potom už zbývala jen „maličkost“ – aby se Země „přesunula“ na novou oběžnou dráhu blíže ke Slunci. Dnes je známý fakt, že dráha řady asteroidů, které se čas od času nebezpečně přiblíží k Zemi, začíná právě v pásmu asteroidů. Přemístila se Země na své současné místo po podobné dráze?  Dnešní astronomie může tuto teorii podporovat a nebo nemusí, ale složení asteroidů odpovídá složení Země, jejich nepravidelné tvary hovoří pro katastrofický vznik, vlastnosti Neptunu a Uranu rovněž odpovídají jejich charakteristice v sumerských legendách – vodní (z kapalných plynů tvořené) planety.

Je to všechno jen náhoda?

Jak ale mohli Sumerové tuto kosmogonickou teorii znát? Náznak nám dává jejich číslování planet. Země je označována číslem 7, Mars 6 a Venuše 8. Na tabulkách, vykopaných v Mezopotámii, rozpoznáme Mars jako hvězdu se 6 cípy, Venuši se sedmi cípy a Země má znak, složený ze 7 teček. Nezajímavé? Bez logiky? Nesmyslné? Pro nás možná, ale pro někoho, kdo přilétal do Sluneční soustavy z hlubin vesmíru nikoliv. Nejvzdálenější planeta Pluto byla první, kterou na své cestě do sluneční soustavy viděl, Neptun druhý, Uran třetí, Saturn čtvrtý, Jupiter pátý, Mars šestý, Země sedmá, Venuše osmá a Merkur devátý! A jak mohli Sumerové znát Uran, Neptun a Pluto, když my – dokonalost sama, jsme je dokázali objevit až v 19 resp. 20. století? Inu, někdo jim to musel vyprávět, to je zřejmé a pan Grygar to určitě nebyl. Mám toho pána rád, ale měl by ze sebe oprášit ty sisyfovské pavučiny a s pokorou přijmout fakt, že kromě nás chytrolínů nejchytřejších z chytrých, je tu ještě „někdo“…  Někdo, kdo planety našeho systému dobře znal a pro koho to byly vlastně jen takové patníky kolem cesty.

A když už jsme u Grygara, co tomu říká současná věda?

I dnešní oficiální poznatky se nápadně podobají tomu, co bylo zjištěno v sumerských artefaktech. Před 4,5 miliardy let (i zde jsou miliardy jen takovým nepodloženým plácáním), se Země údajně srazila s planetou velikosti Marsu pojmenovanou Theia. Pozůstatek této planety leží dodnes ukryt v zemském jádře. Při nárazu se povrch Země roztavil, avšak Theia dopadla mnohem hůř. Její železné jádro vniklo hluboko do naší planety, zatímco její roztavené horniny byly vyvrženy do vesmíru. Během několika minut přestala Theia existovat. Historie Země tím nekončí. Horniny vyvržené nárazem se vlivem gravitace spojily do jednoho celku a vytvořily zárodek Měsíce. Ten nejprve obíhal ve vzdálenosti pouhých 22 tisíce kilometrů, ale postupem času se dostal až na současných tři sta osmdesát čtyři tisíce kilometrů.

 Je prý také možné, že ke srážce obou planet došlo dvakrát. Při prvním nárazu se železné jádro planety Theia dostalo do vzdálenosti padesáti tisíc kilometrů od Země. Při druhém nárazu se pak toto jádro pohroužilo do zemských hlubin.

Jak jsme už zmínili, Země ( možná ), vznikla rozpůlením planety Tiámat v době, kdy už ji obíhal Měsíc. Díky tomu byl bombardován množstvím vyvrženého materiálu, (vždyť se na chudáka podívejte, jak je ještě dnes zřízený), což potvrzují i dnešní výzkumy, při kterých bylo zjištěno, že krátery na měsíci vznikly v relativně krátké době, v době srážky těles. Potom Země i se svým Měsícem cestovala z oblasti přeplněné úlomky planety na současné místo ve Sluneční soustavě. Možnost přesunu planet na jiné místo současné výzkumy rovněž potvrzují. Věda potvrzuje i to, že složení těchto úlomků je stejné jako těch, které bombardovaly Měsíc. Jednoznačně se tedy jedná o pozůstatky planety Tiámat…

Teorie srážky vysvětluje, proč je Měsíc tvořen lehkými horninami a má proti Zemi mnohem méně železa. Zatímco naše planeta je železem tvořena asi ze třiceti procent, v případě Měsíce je to pouhých osm procent. Počítačové modely srážky ukázaly, že dvojice Země – Měsíc může mít původ v řadě zcela odlišných typů planet. Sumerské památky také hovoří o tom, že na planetu Tiámat zaútočily 4 asteroidy. Nikdo však zatím nevysvětlil, kde se předpokládaná planeta Theia vzala. Jeden z klíčů se skrývá v měsíční hornině, kterou přivezli v šedesátých a sedmdesátých letech účastníci výprav Apollo. Vědci se domnívají, že izotopy různých prvků se při vzdálení od vznikajícího Slunce změnily. Při zkoumání měsíčních vzorků se ukázalo, že zjištěné izotopy kyslíku jsou velmi podobné těm, které se vyskytují v pozemských horninách. Je proto možné, že hornina, z níž se kdysi skládala Theia, vznikla v přibližně stejné vzdálenosti od Slunce jako Země. Památkou na Theiu je dnes již jen zemské jádro tvořené z devadesáti procent železem a samozřejmě i hmota Měsíce. Díky jeho působení se stabilizovala zemská rotace, což mělo mimo jiné za následek i ustálení teplot potřebných pro vznik života. Astronomové dokonce říkají, že kdyby k podobným srážkám planet docházelo častěji, mohl by být ve vesmíru četnější život. Že by potřebný kus železa obstarali Anunakové z Nibiru, si dosud nikdo netroufl tvrdit, ba ani předpokládat. A to i přesto, že už v současné době disponují ve Výzkumném ústavu NASA v Houstonu plasmovým raketovým motorem, který by svou silou mohl ovlivnit dráhu asteroidu o hmotnosti 100 milionů tun. Možné to tedy – teoreticky je. Dokonce naši astronomové vědí kde brát. Na polovině cesty k nejbližším hvězdám je tzv. Orthův oblak, ze kterého do naší sluneční soustavy údajně míří většina komet. Je také znám asteroid č. 216 s názvem Kleopatra, který je podle astronomů celý z kovu.

Současní vědci uznávají, že Země má skutečně ideální podmínky pro vznik vyšších forem života. Z nich nejzákladnější je hmotnost Země, která je přesně taková, aby udržela atmosféru. Druhou podmínkou je vzdálenost od Slunce, takže zde není ani příliš horko, ani příliš zima. Jako třetí můžeme uvést elektromagnetický štít, který chrání veškerý život před zhoubným kosmickým zářením. Nelze pominout ani ochranné působení Jupitera, jehož obrovská gravitace chrání Zemi před kometami. Problém je v tom, že vědci všechny tyto atributy „živé planety“ připisují náhodě, stejně jako samotný vznik života na Zemi. Není těch „náhod“ nějak moc? Zvláště, učí-li nás oficiální zdroje, že i evoluční vývoj života bakteriemi počínaje a člověkem konče, je dílem náhodných mutací?

 Pojďme se na ty náhody podívat blíž, což bude takový pamlsek pro vědecky zaměřené čtenáře a pana Grygara. Na pomoc si vezmeme knihu pánů Haralda Leshe a Jörna Müllera : Velký třesk – druhé dějství.

1. Asymetrie při vzniku vesmíru.

Když kvůli pokračujícímu rozpínání vesmíru poklesla teplota asi na 10-27 stupňů Kelvina, nestačila energie v kosmu tvořit supertěžké částice a bosony X, se rozpadaly na kvarky. Co se stalo vzápětí, patří k největším tajemstvím universa. Teoreticky měl následovat zcela symetrický rozpad bosonů X a antibosonů X na zcela stejné množství kvarků a antikvarků a každá částice se měla jako obvykle anihilovat spolu se svou antičásticí a vyzářit se. Místo toho nastala nepatrná nerovnováha: asi na 10 mld kvarků vzniklo vždy o jeden antikvark méně. Kvarků tedy bylo víc než antikvarků v poměru asi 1:10 mld. Když teplota kosmu klesla na 10 000 mld stupňů K, nemohly ani kvarky, ani antikvarky existovat jako samostatné částice. Z kvarků se proto vytvořily protony a neutrony a z antikvarků se stávaly antiprotony a antineutrony. Protože ale bylo více kvarků než antikvarků, bylo na 10 mld normálních protonů, popř. neutronů vždy o jeden antiproton, popř. antineutron méně. Původní asymetrie mezi kvarky a antikvarky tedy pokračovala v asymetrii mezi mezi protony a antiprotony, jakož i mezi neutrony a antineutrony. A právě nyní nadešel rozhodující okamžik:

Když teplota poklesla asi na 1000 mld st. K, anihilovaly protony párově s antiprotony a neutrony s antineutrony a vznikly fotony. Zůstalo jen několik málo protonů a neutronů, na které nezbyly příslušné antičástice. To znamená, že veškerá hmota v podobě hvězd, galaxií, mezigalaktických plynných oblaků a všeho ostatního, co ještě v současném vesmíru existuje, vznikla z těchto několika málo protonů a neutronů, jež unikly zkáze, protože proti sobě neměly žádnou antičástici. Ergo… Za svou existenci vděčíme jen a jen této závratně malé asymetrii při rozpadu bosonů v ranném vesmíru. Je to náhoda?

( osobně mě fascinuje nejen samo vyprávění, které je skutečně zajímavé, ale i ona jakási samozřejmost, s jakou pánové popisují tak složité a vzdálené procesy, až si říkám – hergot oni u toho snad byli osobně…)

2. Rovnováha kyslíku a dusíku

Zatímco vazebné řetězce a prstence uhlíku tvoří páteř organického světa, za jeho sílu a stabilitu odpovídají kyslík a dusík. Protože dusík poměrně obtížně vstupuje do chemických reakcí, soustředilo se ho v atmosféře největší množství ze všech plynů (78%), zatímco kyslíku jen necelých 21%. Příliš vysoký podíl kyslíku v atmosféře by vyvolal neskutečné požáry globálních rozměrů. To by zničilo biomasu produkující kyslík, čímž by se snížil podíl kyslíku v atmosféře a požáry by opět uhasly. Žádoucí ovšem není pro život ani příliš málo kyslíku, o čemž bychom si mohli krásně povyprávět během vysokohorské tůry někde v Nepálu. Současný podíl kyslíku v zemské atmosféře je výsledkem funkce samočinně se regulujícího, úzce propojeného biosystému. Naprosto geniální, ale zase – je to náhoda?

3. Stavba aminokyseliny

Jako základní stavební kameny života mají zvláštní význam aminokyseliny. Tvoří skupinu molekul s podobnou strukturou, které se skládají asi z deseti až třiceti atomů, spojených do uhlíkových řetězců. Objev uhlíkatých molekul ve vesmíru dokládá, že zákony chemické vazby, které jsou koneckonců založeny na fyzikálních zákonech stavby atomu, platí v celém vesmíru. Jenže aminokyseliny jsou monomery, tedy malé molekuly a od těch je ještě dlouhá cesta i k těm nejjednodušším organismům, jejichž molekuly mají víc než 10 000 atomů. Vznikají procesem, zvaným polymerace, což je proces, při němž se z jednoduchých molekul budují větší, ba dokonce obří molekuly. Struktura monomerů vykazuje jednu zvláštnost. Existují dvě formy, z nichž jedna je zrcadlovým obrazem druhé. Byly označeny jako levá a pravá forma. Zvláštní je, že všechny aminokyselinové monomery mají levou orientaci. Protože nikdo neví proč, bylo to zatím označeno za náhodu (jak jinak). Omezení na jednu ze dvou možností však značně zvyšuje účinnost chemických reakcí, které umožňují a udržují život. Ve zbytcích meteoritů však nacházíme aminokyseliny obou typů. Znamená to tedy, že podmínky pro život na Zemi byly modifikovány. Tento závěr potvrzuje i výpočet pravděpodobnosti s jakou by reagovalo 1000 aminokyselin ve vhodném hrnci za – dejme tomu miliardu let tak, aby vytvořily určitou bílkovinu. Matematikové došli k číslu 10-360 . Zmíněná pravděpodobnost se prakticky rovná nule. Ve srovnání s tím je pravděpodobnost, že ze saharského písku na jedno hrábnutí vybereme jedno jediné a ještě určité, konkrétní zrnko obrovská – 10-24 ! Tohle náhoda asi nebude…

4. Voda

Malé molekuly z jednoho atomu kyslíku a dvou atomů vodíku určují biologický svět. Většina chemických procesů v buňkách probíhá ve vodě a s její pomocí. Kyslík i vodík jsou při pokojové teplotě plyny, ale po jejich spojení vznikne látka tekutá. Na základě trojúhelníkové stavby jsou uvnitř molekuly vody těžiště rozdělena kladným a záporným nábojem, takže molekula působí jako dipól, ačkoliv jako celek je neutrální. Vznikají vodíkové můstky, které mimo jiné způsobují zvláštní vlastnosti ledu, jako třetího skupenství vody. Led je lehčí než voda, zamrzá na povrchu vodní plochy, izoluje spodní vrstvy a dovoluje tak živým organismům přežívat v nepříznivých podmínkách. Kdyby tomu bylo jinak, nemohl by život ve vodě existovat. Zajímavá náhoda…

5. Kde se vzala RNA?

V biologickém smyslu chápeme pod rozmnožováním předávání informace k zachování formy a funkce nějakého biologického organismu. Model prapolévky, ze které vznikl život, je zatím používán, i když není průkazný. A i kdyby tento model platil, nikdo není schopen vysvětlit, jak tyto vytvořené složité molekuly obživly. Jak obživly tyto uhlíkové řetězce a jak se začaly reprodukovat? Jak vznikaly duplikáty? Ačkoliv známe přesně strukturu DNA, dodnes se nikomu nepodařilo ji přimět (a to ani hrubým násilím), aby vznikla sama od sebe.

 Aby se mohly spustit polymerační procesy, sloužící k výstavbě složitých bílkovinných makromolekul, je zapotřebí určitých proteinů, které jako enzymy katalyzačně podporují reakce, v nichž se duplikuje informace uložená v DNA. Jenže co bylo dřív – originál, DNA, nebo proteiny fungující jako enzymy? Klíč k životu se možná skrývá v kyselině ribonukleové (RNA), podobné DNA. Tato kyselina totiž obsahuje určité sekvence s katalyzačními vlastnostmi, jež snad umožnily autoreprodukci. Tímto způsobem by vznikl nejprve tzv. svět RNA, v němž by tato molekula obsahovala –  jak informace, které jsou dnes zakódovány v DNA, tak katalyzační vlastnosti enzymatických proteinů. Nicméně i pak zůstává nezodpovězená otázka: Kde se vzala RNA? Vznikla snad náhodou?

6. Náhody v parametrech Země

Z navrstvení hornin se zjistilo, že před 500 miliony let měl rok víc než 400 dní, že tedy den byl dlouhý jen přibližně 21 hodin. Kdyby nebyl měsíc, působilo by na rotaci Země pouze Slunce, které by dodnes zbrzdilo Zemi asi na desetihodinovou otáčku.

Rychlost rotace určuje do značné míry průběh počasí. Točí-li se planeta příliš pomalu vzniknou mezi osvětlenou a neosvětlenou polokoulí vysoké tepelné rozdíly, způsobující prudké bouře. Točí-li se planeta příliš rychle, snižuje se vlivem odstředivé síly působení gravitace, což má vliv na hustotu atmosféry a její vhodnosti pro život. Snižuje se i působení gravitace, což umožňuje vznik gigantismu u rostlin i živočichů.

Měsíc nejen způsobil, že se Země otáčí vhodnou rychlostí, ale také stabilizuje její osu, která je už miliony let nakloněná vůči kolmici k rovině zemské dráhy kolem Slunce stále pod úhlem 23,5°. Tento sklon má za následek střídání ročních období. Kromě toho s téměř kruhovou dráhou kolem Slunce zaručuje relativně rovnoměrný přítok energie s poměrně mírnými teplotními rozdíly mezi létem a zimou. Kdyby Země neměla Měsíc, sklon zmíněné osy by kolísal během pouhých 1000 let mezi 15° a  asi 32°, což by mělo zdrcující účinky na klima. Velmi rychle by se pravděpodobně střídaly doby ledové a doby se subtropickým klimatem. Takže se otáčíme a jsme nasměrováni přesně tak, jak je to pro nás ideální… ( i když například moje žena má na to jiný názor – ta by ráda pouze léto…)

7. Magnetické pole Země

Další zvláštností Země je její magnetické pole. Působí jako ochranný štít proti kosmickému záření, složenému z vysoce energetických protonů, elektronů a atomových jader, které k nám proniká z vesmíru. Magnetické pole Země souvisí se silami působícími v nitru Země. Vrchní zemské jádro sestává z horkého tekutého železa a niklu. Tato žhavá hmota stoupá vzhůru, ochlazuje se a klesá znovu dolů. Je to permanentní koloběh, který produkuje elektrický proud, vytvářející elektromagnetické pole. Skvělý systém, nebo –  náhoda?

8. Štít proti kometám

Jako ochrana proti kometám může působit velká a těžká planeta (v našem případě Jupiter), která svým silným gravitačním polem zachycuje komety, vlétající do sluneční soustavy. V dějinách Země nastalo posledních 500 mil. let nejméně pětkrát období globálního hromadného vymírání, přičemž pokaždé během 10 000 až 50 000 let bylo vyhubeno 50 až   90 % všech druhů. Většinu těchto katastrof lze svést na dopady meteoritů. Vzhledem k takovým katastrofám by bylo lépe, kdyby se život nezačal vyvíjet předčasně. Měl by počkat, až odezní raná fáze vzniku planety, provázená mnohem četnějšími dopady meteoritů a většinu nebezpečných malých těles vychýlí ze soustavy přitažlivá síla planet o velké hmotnosti. Jenže, to by byl život na Zemi začal teprve asi před 60 miliony let. Tento údaj sice nesouhlasí s dosud oficiální doktrínou postupného náhodného vývoje života na Zemi (evoluční teorií), ale velice se přibližuje novým teoriím, že život na Zemi se vyvíjel v jakýchsi skocích v podstatně kratší době, měřitelné v miliónech let. Tyto teorie však nejsou schopny vysvětlit potřebnou rychlost vývoje života na Zemi, protože se neodvažují předpokládat zásah jiných vesmírných civilizací na naší planetě.

9. Správné místo v Mléčné dráze

Slunce rotuje kolem středu Mléčné dráhy rychlostí 220km/s ve vzdálenosti 26 000 světelných let, tedy poměrně přesně v obyvatelné zóně galaxie. Protože spirálová ramena v místě Slunce rotují asi jen poloviční rychlostí, trvá přibližně 500 mil let, než projde všemi spirálovými rameny. Slunce se kromě toho v současné době nachází přesně mezi dvěma spirálovými rameny, tedy v oblasti, v níž je nepatrné nebezpečí, že by je ohrozila supernova. Možná právě těmto šťastným konstelacím vděčíme v neposlední řadě za to, že se na Zemi dokázal uchytit život. Lze to ovšem okomentovat i tak, že díky tomuto faktu byla naše sluneční soustava vybrána jako místo vhodné pro rozšíření života ve vesmíru, čímž bychom náhodu mohli klidně vyloučit…

10. Blízká slunce a jejich planety

Na seznamu lovce planet Jeana Schneidera z Pařížské observatoře stálo v roce 2003 91 hvězd se 105 planetami. Téměř všechny hvězdy mají hmotnost 0,7 až 1,4 Slunce. Přestože vědci očekávali, že z technických důvodů nemohou objevit tak malé planety jako je Země, překvapilo je, že objevili opravdové obry o hmotnosti třináctkrát větší než Jupiter, největší planeta naší sluneční soustavy. Druhým překvapením bylo, že vzdálenost planet od jejich sluncí byla směšně malá. Země obíhá Slunce ve vzdálenosti přibližně 150 mil.km, tedy 1 AU. Jupiter, třistadvacetkrát těžší než Země obíhá Slunce ve vzdálenosti 5,2 AU a jeden oblet mu trvá 11,86 let. A objevené planety? Padesát tři jich krouží ve vzdálenosti menší než 1 AU, dvě planety jsou od svého slunce ve vzdálenosti asi 1 AU a dvacet se pohybuje ve vzdálenosti 1 – 2 AU. Takže víc než polovina planet obíhá svou hvězdu v mnohonásobně menší vzdálenosti než Jupiter Slunce. To znamená, že je téměř nemožné, aby v habituální (obyvatelné) zóně dané hvězdy byla planeta s podobnými parametry jako Země, tedy obyvatelná.

11. Důležité hodnoty veličin

Vývoj našeho vesmíru je řetězcem po sobě jdoucích a do sebe zasahujících procesů, které mohou proběhnout jen proto, že částice a síly působící mezi nimi mají přesně ty vlastnosti, které mají mít, jinak řečeno, mají potřebné vlastnosti. Vypadá to, jako by počáteční veličiny universa byly nastaveny přesně tak, aby se vývoj mohl ubírat pouze jedním směrem, na jehož dosavadním konci v našich podmínkách stojí člověk. Einstein prý jednou řekl: „Zajímalo by mne, zda Bůh měl na vybranou, když tvořil svět.“

Podívejme se nejprve na to, „co drží pohromadě svět v jeho nejhlubším nitru“. To, že se něco děje a především jak se to děje, je výrazem působení přírodních zákonů v našem světě. Dění v celém vesmíru je určováno působením soustavy všeobecně platných pravidel, která platí všude stejně, tedy alespoň v té části vesmíru, dostupné našemu pozorování. Například spektrum atomu vybuzeného k záření se nemění, ať se jedná o atom v pozemní laboratoři nebo na vzdálené hvězdě. Zdá se, že všude ve vesmíru, platí teorie relativity, což lze doložit mj. na základě efektu gravitační čočky, zapříčiněného hmotností. Odhlédneme-li od stále ještě záhadné „temné hmoty“, je vše ve vesmíru složeno z protonů, neutronů, elektronů a neutrin. Působením čtyř základních sil – gravitace, elektromagnetické, silné a slabé interakce – jsou spolu tyto částice v úzkém vzájemném vztahu, přičemž síly jejich působení jsou charakterizovány vzdáleností, na kterou jsou schopny působit. Víme, kolik váží neutron nebo jaký náboj má elektron. Neumíme však vysvětlit, proč hmotnosti částic  a vazebné konstanty,  mají právě tyto a ne jiné hodnoty. Není znám žádný naléhavý důvod, proč byly z nesmírného množství hodnot, které jsou v rámci přírodních zákonů možné, vybrány právě tyto.  Jak se ale zdá, právě tyto hodnoty udělaly z našeho kosmu to, čím dnes je. Ať už je vybral kdokoli, nebo cokoli, jim vděčíme za svou existenci. Kdyby například byl neutron jen o 10% těžší, vytvořily by se po velkém třesku téměř samé protony, tedy vodíková jádra. Kdyby byl naproti tomu neutron stejně těžký jako proton, vzniklo by stejné množství neutronů i protonů a na konci primordiální syntézy by zůstalo pouze helium. Kromě jiných důsledků tohoto stavu by také nevznikla žádná voda, neboť bez protonů se nemohou tvořit molekuly vody a bez vody zase není možný život.  Kdyby býval poměr hmotnosti protonu a neutronu přesně opačný, odehrálo by se všechno přesně s opačným znaménkem. Tím docházíme k závěru, že již nepatrně změněná hmotnost stavebních kamenů jádra atomu vylučuje vznik života. K obdobnému závěru dojdeme i v případě, kdy bychom přestavěli stupnice čtyř základních sil. Kdyby například byl poměr silné interakce k elektromagnetické síle jen nepatrně jiný, byla by zcela potlačena rezonance berylia a uhlíku a tvorba uhlíku ve hvězdách by se prakticky rovnala nule, takže by nikdy nemohl vzniknout uhlík, na němž je založen náš život…

12. Antropický princip

Proč je ale příroda taková jaká je, proč přírodní konstanty a síly řídící vývojové procesy mají přesně ty hodnoty a velikosti, a ne jiné, to je jedna z největších záhad fyziky. Proto byl definován antropický princip, který říká:“ Právě proto, že v našem vesmíru existuje život, mohou mít parametry jen ty hodnoty, které umožňují jeho existenci“. To zní celkem logicky…

Zajdeme-li ještě o krok dál a uvážíme-li, že základem vzniku vesmíru je záměr docílit určitého výsledku, pak můžeme antropický princip vyjádřit ještě vyhroceněji a dojdeme k závěru, že parametry musely být nastaveny tak, aby se mohl rozvinout život. Za tímto výkladem antropického principu, označovaným také za teologický, stojí působení jakési všemu nadřazené vůle „Boha – stvořitele“, jehož cílem bylo od počátku stvoření života. Protože přírodovědci nemají dosud žádné vysvětlení, velice spekulativně uvažují s pouhou náhodou. Kvantový fyzik Lee Smolin ale vypočetl, že pravděpodobnost náhodného nastavení přesných parametrů určujících náš vesmír činí 10-229 . Podle Rogera Pentose, fyzika z Oxfordské university, je sada konstant, na nichž je založen náš vesmír, pouze jednou z 101 200 možných kombinací. Jinými slovy – zdá se být téměř vyloučeno, že náš vesmír vznikl náhodně. Nebo-li – je téměř jisté, že za vznik vesmíru je odpovědná neznámá inteligence.

Tak takhle to s těmi náhodami vidí citovaní pánové a pro úplnost už jen co nám o náhodách říká Ottův slovník naučný :

„Náhoda jest po rozumu obecném sběh událostí, vyšlý z příčin nepředvídatelných. Vyloučena jest tedy účelnost. Náhoda béře se za opak nutnosti, poněvadž co náhodou se stalo, také jinak mohlo se státi nebo vůbec nestáti…“

 JM©Mysticland.cz

použité zdroje :

Harald Lesh; Jörn Müller – Velký třesk – druhé dějství.( 2005 )

Architekti vesmíru.( 2009 )

Bible svatá; kralické vydání.( 1934 )

Ottův slovník naučný ( 1888 )5.10.2009

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *