Alchimie a vaření piva

Pokud se začnete zabývat nejen studiem alchymie, ale i historií přípravy piva (a kvašených nápojů obecně), povšimnete si mnoha zajímavých společných bodů – nejen v terminologii a mýtech, ale i v postupech a samotné praxi. Umění výroby piva a umění alchymické spolu souvisejí více, než by se na první pohled mohlo zdát.

   Obojí – jak pivo tak alchymie – provází lidstvo již od dávných dob. Existují dokonce teorie, že lidé se z kočovného života a sběračského způsobu obživy přeorientovali na usedlý a zemědělský život právě kvůli potřebě pěstování obilnin pro výrobu kvašených nápojů. Tuto domněnku potvrzuje například kmen Chagga, který žije blízko Kilimandžára v Tanzánii. Chaggové mají vybudovaný rozsáhlý zavlažovací systém svých polí s prosem sloužícím především k výrobě piva a jen málokdy k přípravě tuhé potravy. Zní to možná zvláštně, někoho to může i pohoršovat, avšak pravdou je, že znalost kvašení (druhého ohně) je opravdu božský dar a stejným termínem je „primitivními“ kmeny také označován.

   Termínu kvašení (fermentace) používají alchymisté ve svých dílech velmi často a je spojován s přeměnou a oživením matérií. Kvašením se totiž skutečně prve sterilní a „mrtvá“ tekutina transmutuje do velice výživné substance obsahující spoustu vitamínů a dalších důležitých, pro život potřebných látek, které z běžně vařené a jinak tepelně upravované potravy nelze získat. Například mnoho kmenů Mexika se k čerstvému ovoci a zelenině dostane velmi zřídka a přesto netrpí kurdějemi, protože z agáve připravují kvašený nápoj pulque, který obsahuje dostatek potřebného vitamínu C.

   Když do Ameriky připluli Evropané a začali „civilizovat divochy“, misionářské zákazy konzumace tradičních kvašených nápojů obsahujících cenné látky, měly spolu se zavlečením nových nemocí na svědomí mnohem víc úmrtí indiánů než samotné vyvražďování. Avšak opusťme toto temné období historie Ameriky a vraťme se ke spojitostem mezi alchymií a pivem.

   Jak alchymisté tak i mnozí dávní přípravci kvašených nápojů popisují fermentaci jako vření. Tato souvislost zůstává patrná v mnoha termínech dodnes. Například Norové označovali kvasnice termíny: berm – vaření; gjar – práce; nore – rozfoukání; kveik – potěr obnovující rasu; gjester – zpěnění; fro – semeno. (Velké množství názvů je důsledkem izolovanosti ostrůvků norské populace). Popis kvašení těmito termíny je zřejmý: Tajný a tajemný nebeský oheň vstoupivší do tekutiny způsobuje magický var, aniž by kapalina byla horká a pálila, přesto bublá a „vře“ a rodí se nová rasa – vzniká cosi dokonalejšího.

   Při procesu kvašení se obecně od pradávna uplatňovaly dva různé postupy: hlučný a tichý. Ty kultury, které užívaly hlučné a divoké metody věřily, že zlostná a divoká energie, kterou kolem vytvoří, pomůže kvasinkám pracovat co nejlépe a dodávaly jim bujarým rituálem sílu. Základem druhého a opačného postupu byla víra, že kvasnice musí být chráněny před zlými vlivy a polekáním, musí se v tichu a úctě ponechat nerušeně pracovat. Uctivý způsob fermentace byl častější. I podle mého cítění je tento přístup lepší a také se tak jistě získá nápoj trochu odlišnějších kvalit.

   Ve všech domorodých kulturách se setkáváme s vírou, že nejen každý živočich, rostlina, ale i každý kámen a také kvasinka je vnímána jako posvátná vědomá entita s vlastní vůlí. Dále věří, že neúcta k těmto okolním entitám může vést jen k nezdaru a špatnému konci. Naše technologická civilizace se naučila, jak tyto zákonitosti přelstít. Nelze obecně tvrdit, že by naše vědecké umění bylo špatné, je to jiný přístup, který má své výhody a nevýhody. Sice již nejsme závislí na rituálech, které nám zajistí přízeň přírodních bohů, avšak ztrácíme citlivost, kontakt se svými kořeny, s Přírodou a Pravdou, což je právě velkou nevýhodou exaktního přístupu ke světu. Uzavíráme svá těla i své mysli/smysly do svých příbytků a měst, obklopujeme se víc a víc našimi přírodě stále vzdálenějšími technickými hračkami, ale neměli bychom zapomenout, odkud jsme přišli a co vše nám krutá i laskavá příroda poskytuje. Já jsem si za svou cestu ke kořenům zvolil alchymii, byliny a kvašení.

   Při svých experimentech v oblasti výroby piva jsem si uvědomil, že zatímco technologii přípravy a vaření mladiny (potravy pro kvasnice) mohu přivést – a přivedl jsem – takřka k dokonalosti, proces kvašení, který již tolik nezáleží na mé fyzické práci, jsem poněkud podcenil. V podstatě skoro ve všech pivovarských knihách, které se mi dostaly do rukou, proces kvašení není nijak zdůrazněný a je pokládán na roveň ostatním technologickým operacím. Ve skutečnosti právě tato fáze je nejkritičtějším bodem, ve kterém se ukáže, jestli pivo bude dobré či špatné, ať už jsme mladinu připravili a uvařili sebedokonaleji. Pojem „druhý oheň“ či „var“ je skutečně na místě i z dalšího důvodu: při kvašení se opravdu uvolňuje teplo. Také produkt kvašení – oxid uhličitý – je plyn, který vzniká při hoření uhlíkatých sloučenin, což naznačuje skrytý oheň působící v tekutině.

   Základní, obecně známá rovnice kvašení (glukóza je zkvašována – rozkládána – na dvě molekuly alkoholu a oxidu uhličitého):

   C6H12O6 —> 2 C2H5OH + 2 CO2   

   Získávání kvasnic se u „primitivních“ kmenů provádí ponecháním odkryté nádoby se sladkou tekutinou na volném prostranství (venku), přičemž se lidé modlí, aby dobrý duch kvašení vstoupil do jejich nápoje. Věří, že se musí soustředit a pokud tak neučiní, duch přijít nemusí, nápoj pak nezačne kvasit a pochopitelně se zkazí. Tito lidé používají speciální posvátné nádoby zhotovované za různých rituálů. Nádoby se nevymývají a jakmile se jedna nádoba „naučí vařit“ staví se k ostatním, aby je to naučila. Některé kmeny jsou závislé na divokých kvasinkách při každém vaření, jiné kmeny kvasnice uchovávají a používají při příští přípravě nápojů.

   Pro uchovávání kvasnic, které pak jsou opatrovány s úctou jako členové rodiny, slouží různé metody. Například v hliněných nádobách Jižní Ameriky a Egypta byly vyrývány rýhy podobné písmu, ve kterých kvasinky přežívaly. Papagové z jihozápadu USA uchovávali nádobku se zkvašeným nápojem celý rok až do dalšího ceremoniálního vaření. V Norsku se kvasinky uchovávaly ve dřevě nebo větvích jalovce či břízy, které nechávali na dně sudu při kvašení a pak je usušili na vzduchu. Při správném zacházení lze tímto způsobem kvasnice uchovat rok i déle, přičemž vždy poskytnou dobré pivo.

   Samotný termín kvašení je, stejně jako staré norské slovo „kveik“, odvozeno od posvátné bytosti Kvaser. Podle mytologického příběhu tuto bytost zabili trpaslíci, její krví naplnili tři nádoby a krev v nich pak smísili s medem. Tím vznikla medovina, kouzelná silná tekutina a kdo se jí napil, stal se bardem a světcem. Obr Suttung se o medovině doslechl a trpaslíkům ji nakonec ukradl. Nařídil své dceři Gundladě, aby získané tři kotle hlídala. Nebyl však sám, kdo měl o medovinu zájem. Dalším byl Odin, který se proměnil, aby jej hlídající obryně nepoznala. Získal si její srdce a ta jej odvedla na tři dny a tři noci ke svému loži, kde ji Odin velice uspokojil. Byla tak šťastná, že mu k zahnání žízně nabídla tekutinu ze tří nádob. Když přišel Suttung, zjistil, že jsou všechny nádoby prázdné a rozhněval se. Odin i obr se proměnili v orly a nastalo pronásledování. Vzdálenost mezi nimi se stále zmenšovala. Když se blížili k Asgardě, bohové spatřili přilétajícího Odina. Rychle vynesli všechny nádoby a Odin do nich medovinu vyplivl. Ale protože pospíchal, pronásledován Suttungem, pár kapek medoviny dopadlo na Zem, kde ji objevili lidé.

   Další postavou v mytologii pivovarství je Ječmínek – nazývaný též Zelený muž, Zelený Jan, z jehož těla (ječmene) se připravuje obecně známý kvašený nápoj – pivo. Zelený muž je symbol života a smrti, znovuzrození a nekonečného vegetačního cyklu přírody. Ječmínek se každý rok symbolicky o žních obětoval, aby mohl vzejít na jaře život nový. Jeho božskou životní sílu přijímáme skrze denní chléb a pivo. Alespoň tak to dříve lidé vnímali. V mytologii se dále zdůrazňuje, že kvašené nápoje nám dali bohové také jako pomocníka a útěchu nést úděl lidské smrtelnosti.

   Spojení posvátných bytostí s obilím a kvašením najdeme u všech starověkých národů. Existuje proto mnoho paralel mezi Zeleným mužem a rozličnými božstvy i mytologickými postavami, jako jsou např. Cernunnos, Sylvanus, Derg Corra, Green George, Jack in the green, John Barleycorn, Robin Goodfellow, Puk (mj. u Shakespeara) a Zelený rytíř (artušovská postava). Všechny tyto postavy pocházejí z britské mytologie. Podle některých vědců je možné považovat i Robina Hooda za postavu, která souvisí s mytologií Zeleného muže, stejně jako Peter Pan (vstupuje do lidského světa celý v zeleném, ozdoben listy) nebo britský Father Christmas (obdoba Santa Clause; dříve byl často zpodobňován s listy břečťanu). Z keltských božstev je to nejen Cernunnos, ale také Viridios, což značí „zeleného muže“ jak v keltštině, tak v latině.

   Zelený muž je významně provázán se svátkem Lughnasad (1. srpen), což jsou Keltské dožínky spojené s uzavíráním sňatků. Při východu slunce prvního dne Lughnasadu odsekl slavnostně jeden z Druidů několik klasů obilí z první úrody. Ty položil na kámen a vyřkl zaklínací formuli. Poté se zrno z těchto klasů rozdrtilo v ručním mlýnku, mouka se zpracovala na ovčí kůži v těsto, z něhož se vytvarovala placka. Ta se pak upekla na ohni, který byl rozdělán pouze z větví jeřábu. Upečená placka se po drobtech rozdala všem účastníkům oslavy. Tradičním jídlem o Lughnasadu byl ovesný koláč, o který bylo nutno se podělit s přáteli. Pečení tohoto koláče je spjato s původním zvykem uctívání smrti Zeleného muže.

   Postavu Zeleného muže je možné u nás nalézt například na katedrále sv. Víta v Praze nebo na chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře.

   Ječmínek poukazuje ke starší mytologické postavě, k egyptskému bohu Usirevovi (řecky Osiris), kterému odpovídá souhvězdí Orion. Jeho manželkou je Eset (řecky Isis – Isida), které je přiřazena hvězda Sírius – Psí hvězda. Někdy byla Isis Řeky ztotožňována s Deméter.

   Usirev a Eset byli bohové – manželé a sourozenci, duální princip, král a královna všech lidských bytostí. Naučili je získávat potravu, zhotovovat příbytky a další důležité dovednosti, mimo jiné i vaření piva. Jejich bratr Sutech (Seth), bůh bouřky a války, si uvědomil, že nikdy nebude mít takovou moc jako Usirev a Eset. Zavraždil tedy Usireva, rozsekal jeho tělo na čtrnáct dílů a pustil je po řece Nilu. V jiné verzi jeho tělo rozházel po celém Egyptě. Někdy se tyto dva mýty spojují dohromady, tj. že nejdříve Osirise hodil v rakvi do vod, kde ho Eset našla a jeho tělo ukryla. Sutech ho objevil a ve vzteku ho roztrhal na čtrnáct kusů a rozházel je. Eset se vydala hledat kusy těla svého muže, shromáždila Usirevovo tělo kus po kuse a sestavila jej.

   Pouze penis nemohla najít a zhotovila jej proto ze zlata (nebo jiných materiálů, dle verzí – například slonoviny, vosku či dřeva jeřábu). Slétla na něj v podobě holubice či jeřába, přičemž jej máváním křídel na krátkou dobu oživila a počala syna Hóra. Poté se Osiris odebral jako vládce do podsvětí, do říše mrtvých.

   Skutečnost, že Usirev je opravdu Ječmínkem, potvrzují jeho častá zobrazení s vyrůstajícími klasy ječmene či pšenice z jeho těla. Připomínám zde velmi důležitý alchymický symbol lebky, z které rovněž vyrůstají klasy.

   Přístup dřívějších lidí ke smrti byl jiný než dnes, proto různé rituály spojené s obětováním lidí nelze chápat jen negativně. Když se dále zamyslíme nad smyslem těchto obřadů, kdy několik jedinců bylo obětováno a srovnáme je s našimi „civilizovanými“ zbraněmi hromadného ničení, napalmy, bojovými plyny, koncentračními tábory a dalšími důmyslnostmi, už se nám dávné obřady nejeví v tak špatném světle. Smrt byla přijímána jako přirozená součást života a přírody. Když se tak opět vrátíme k Ječmínkovi, přírodnímu božstvu, neboli Zelenému Janovi, přivede nás k dalšímu důležitému alchymickému symbolu: ke Koláči králů.

   Tento lístkový koláč bývá pečen v den Epifanie – zjevení dítěte Ježíše Mágům z Východu. Zdobí se na povrchu překříženými liniemi tvořící kosočtverce. Alchymisté tvrdí, že právě takové znamení se objevuje na povrchu rozpouštědla, pokud bylo kanonicky připraveno. Sendivogius nás učí, že připravený alchymický Merkur (rozpouštědlo zlata) má vzhled a formu kamenité, drobivé, lístkové masy. Navrstvené krystalky tvořící její podstatu jsou přes sebe přeloženy jako listy knihy a proto také dostala tato lístková masa názvy jako „listnatá země“, „kniha s listy“ apod. Tato kniha je v alchymických dílech zobrazována zavřená či otevřená, podle toho, jestli byla pouze vytěžená z dolu nebo již zpracována a jejích sedm pečetí bylo, jedna po druhé, rozlámáno, neboť Velká Kniha Přírody musí být podrobena sedmi operacím, které ji otevírají.

   To, co však tento tříkrálový lístkový koláč činí zajímavým, je přítomnost jednoho kusu bobu, fazole nebo něčeho podobného. Je to symbol alchymického zlata – mladého krále (králátka), který je ukryt v hmotě upečeného lístkového těsta. Koláč se pak rozkrájí na díly a ty jsou rozdány zúčastněným mužům. Kdo najde ve své porci bob, stává se králem, Zeleným Janem, který si dříve mohl dovolit k ostatním cokoli, směl udělat a mít, po čem či po kom zatoužil. Mělo to však malý háček, tento král Ječmínek byl nakonec obětován a jeho krví bylo zkropeno pole, aby příští úroda byla hojná.

   Další souvislostí je fakt, že v mnoha kulturách byl král země na den jarní rovnodennosti (počátek nového roku) formálně ponižován. Nejvyšší kněz uděloval králi políček, což je hodně zmírněná forma dřívějších poprav krále. Králové byli popravováni při sebemenší známce stáří, protože na jejich plodnosti a magických schopnostech (například umění přivolávat déšť) závisel blahobyt země. Tento zmírněný zvyk přetrval až do středověku, kdy bylo lidu tolerováno konat na Den Bláznů (první jarní den) všelijaké nepřístojnosti i v chrámech a urážet hodnostáře. Ještě připomenu, že dříve byl začátek kalendářního roku právě první jarní den, tedy v době kdy se také začíná probouzet život v přírodě.

   Bob lístkového koláče – symbol rozpuštěného zlata v Merkuru – byl také nazýván Plaváčkem. Opět nás to vrací k mýtu Usireva, jehož rakev byla hozena Sethem do řeky a stejně tak k Mojžíšovi, který byl rovněž Plaváčkem – připlul k egyptské princezně v košíku, jenž zhotovila jeho zoufalá matka. Košík znamená totéž co lístkový koláč: jeho textura se také vyznačuje křížícími se liniemi.

   Zajímavé též je, že kvasnice (tento „tajemný oheň“ a „zlatý ferment“) byly často uchovávány ve dřevě košíků, které se ponořily do kvasící tekutiny. Po usušení nebyly tyto košíky používány k žádným jiným účelům, pouze k rozkvašení při dalším vaření. A tak se opět dostáváme k našim kvašeným nápojům.

   Pravděpodobně nejstarší text o kvašení obilí se nachází v XX. runě finského eposu Kalevala, který je zhruba z roku 1000 př.n.l. Runa eposu (do češtiny přeložil J. Holeček a vyšla v nakladatelství Odeon v roce 1980) popisuje, kterak polobožská žena Kalevatar poprvé zkvasila ječmen na svatební hostinu. Základní surovinou je zde kromě ječmene také chmel. Zdůrazněná je také role vody a ohně. Kalevatar nejprve uvařila ječmen s chmelem, ale problém byl v tom, že pivo nekvasilo. A tak přidala smrkové šišky, ratolesti a semínka jedle, ale mladinka opět nezkvasila. Opatřila si tedy sliny rozzuřeného medvěda (medožrouta) a přidala je do nádoby, ovšem ani tentokrát kvašení nezačalo. Nakonec poslala včelu, aby sebrala nektar z květů a teprve ten způsobil kvašení v nádobě.

   Z postupu je patrné, že skandinávští pivovarníci tradičně používali věčně zelené ratolesti, které se jinde používají jen výjimečně. Zelené větvičky (ve Finsku hlavně jalovcové) se používali nejen kvůli ochucování, ale také pro své antiseptické účinky, které zabraňují kažení piva. Dále je z eposu patrná pradávná znalost: ječmen nelze zkvasit, pokud jeho škrob není přeměněn v cukr. Nejstarší známá metoda této transmutace je použití slin a postupovalo se při ní tak, že se dobře rozžvýkala a promíchala se slinami asi polovina či více z celého množství škrobnaté suroviny (nejčastěji uvařené), pak se tato smíchala s druhou (nerozžvýkanou) polovinou a celá směs se zalila teplou vodou a nechal se působit enzym slin (ptyalin) až do vychladnutí. Potom se buď připravená směs rovnou zakvašovala či před tím ještě povařila a nechala znovu vychladnout. Důležitým krokem v příběhu je přidání slin rozzuřeného medvěda, tedy obrazně vysvětlené sladování zrna.

   Poslední důležitý bod, na který postup poukazuje, je způsob zakvašení piva. To, že přídavek medu může způsobit rozkvašení je dáno velmi častou přítomností kvasinek přímo v medu. Ty se do něj dostávají už jako součást nektaru, který přináší včely z květů. Med sám o sobě však nezkvasí, protože to znemožňuje především vysoká koncentrace cukru – nedostatek vody. Jakmile však med rozředíme, dostatek vody umožňuje biologické pochody uvnitř buněk a tedy správnou funkci kvasinek.

   Víme, že snáze zkvasí či se zkazí slabý roztok cukru. Čím koncentrovanější roztok je, tím je pravděpodobnost zkažení menší a nakonec hustý cukerný roztok ani nezkvasí. Nazývá se to osmotický jev, kdy silné interakce mezi molekulami cukrů a vody ponechávají pro mikroorganizmy jen velmi malé množství vody a prakticky je vysuší. Díky tomuto jevu existuje metoda konzervování některých potravin proslazováním. Množství volné vody roztoku je anglicky označováno jako „water activity“ (aw). Například hodnoty aw pro med se pohybují od 0,54 do 0,63, což je rozmezí, které zabraňuje růstu takřka všech mikroorganizmů. Plísně jsou schopny růst při aw kolem 0,7; kvasinky při hodnotách aw 0,8. Z těchto údajů vyplývá, že plísně a kvasinky jsou jedny z nejživotaschopnějších organizmů i v prostředí značně chudém na vodu. Takže i kdyby med kvasinky neobsahoval, ty co se dostanou do zředěného medu či přiměřeně koncentrovaného roztoku cukru, jej relativně rychle rozkvasí a vznikající alkohol i další faktory prakticky znemožní množení dalších mikroorganizmů. To vysvětluje obecně známý jev, kdy připravený domácí sirup slabě prokvasí (čímž se ještě víc konzervuje), ale nezkazí se. Zřejmě i proto se také ve středověku vařila piva mnohem silnější (sypalo se asi 40 kg sladu na jeden hl; dnes se na jeden hl 12° piva používá přibližně 20 kg sladu), která měla díky většímu obsahu cukru a následně alkoholu větší trvanlivost i při relativně nehygienickém zacházení.

   Když se vrátíme zpět k finskému eposu pojednávající o prvním vaření piva, můžeme si všimnout zajímavé skutečnosti a to, že na celý uvedený postup lze správněji pohlížet spíše od konce k začátku. Vyplývá z toho, že medovina byla známa dříve než pivo, sladování (použití slin rozzuřeného medvěda) musí předcházet přídavku zelených ratolestí a chmel se vaří se sladinou až naposledy před kvašením, což odpovídá pivovarské praxi. Návod tedy tvoří uzavřený kruh, který ovšem čteme pozpátku.

   Další možností jak přeměnit škrob na cukr, kromě využití slin a sladování, je použití tzv. drožďových koláčků. Ty se vyrábí z jemně nastrouhaného a opatrně usušeného čerstvého zázvoru a ječné či rýžové mouky. Po navlhčení se zpracovávají v malé koláčky velikosti mincí a přikryjí vlhkou utěrkou a nechávají zrát. Na zázvoru i uvnitř jeho oddenků se vyskytuje druh houby, jenž má schopnost přeměňovat škrob na cukr. Právě při zrání koláčků se tyto houby rozrůstají. Vznikající cukr je potravou pro nekultivované kvasinky, které se pak také na koláčcích množí. Jakmile je pak čichem i zrakem pozorovatelný průběh kvašení, koláčky se odkryjí a nechají na slunci vysušit.

   Tyto koláčky se používají při tradiční výrobě japonského saké či tibetského nápoje zvaného čhang. Při tomto postupu se jeden drožďový koláček rozdrtí, smísí s trochou mouky a tato směs vmíchá do uvařené a vychladlé rýže (asi 1 kg – v případě čhangu se používá ječmen). Poté se směs rýže a drožďového koláčku vloží do nádoby (z plastu, skla či nerezu) přiměřené velikosti, aby nahoře zůstala asi 2 cm mezera vzduchu a nádoba se dobře uzavře. Pak se směs udržuje při teplotě kolem 16°C dokud se nezačne projevovat kvašení. V této chvíli se do nádoby nalije přiměřené množství vody (asi půl litru), nechá hodinu stát a potom se tekutina buď vypustí či odsaje hadičkou, případně se může přecedit, vloží do chladničky a během týdne zkonzumuje. Během dvou až tří týdnů lze uvedený postup nalití a slití vody opakovat. Takto vyrobené saké či čhang má mléčnou barvu, osvěžující nasládlou chuť připomínající cidr (jablečné pivo).

   To, co sepsal Jan Barnet koncem 17. století, platí při vaření piva i v současnosti:
   „Nejprv obilí se namáčí ve štoku. Po druhý: vynímá se z něho, aby na humně vykvetlo. Po třetí: v sladovně se suší. Po čtvrtý: sušené se kropí. Po pátý: zdrobí se ve mlejně. Po šestý: v vřelé vodě se paří neb kvasí. Po sedmý: slad se s vodou paří. Po osmý: přecedí se opět. Po devátý: s chmelem se vaří a od kalu chmele se očišťuje. Ani jiná míra chmele se předepsati nemůže, poněvadž nemá každý chmel jedné síly. Mnohem více potřebí jest planého nežli štěpovaného, též více pro ječné pivo nežli pro pšeničné. Po desátý: do kádí na nějaký čas se přelévá rmut, aby vychladl. Po jedenáctý: vychlazený v jedné postranní kádi se smisuje. Po dvanáctý: nedostatek piva nahražuje se patokami. Po třináctý: zakvašuje se. Jistá míra kvasnic ustanoviti se nemůže, neboť když je horko, čtvrtý díl jich postačí k tomu, co jich potřebí jest v čas tuhé zimy. Po čtrnáctý: do sudu vlíto bývá. Po patnáctý: kyše. Po šestnáctý: do studeného sklepa s čepy dobře zaraženými se spouští. Po sedmnáctý: vystavuje se do krčem na šenk.“   

   Porovnejme teď uvedený pivovarský postup s alchymickou přípravou tzv. Kamene mudrců.

   Obilné zrno, nejčastěji ječmenné či pšeničné, je velmi starým symbolem pro Prvotní zemi, kterou musí alchymista vzít jako základ pro svou práci. „Sladování“ – putrefakci naší Prima Materie provádí umělec přidáním vodnatého ohně, o kterém nás poučuje například Pontanus. Tento tajemný vodo-oheň rozkládá, rozmělňuje, kalcinuje a rozděluje materii na dva základní principy. Proto se tento proces nazývá hnití a je mu přisouzena černá barva, také podle fyzického projevu barvy materie. V pivovarství putrefakci odpovídá sladování a mletí zrna, které se nejprve máčí ve vodě a pak nechává vyklíčit, nakonec se usuší a rozemele. Postup v alchymické práci je obdobný: hmota se nechá nasáknout vodním ohněm, tímto zvláštním Merkurem, jenom vzniklý sladový květ, který by se dal nazvat sirným květem, alchymista sbírá, zatímco při pivovarském sladování zrna se odstraňuje jako odpad.

   Úkolem alchymisty je tuto cennou a zároveň bezcennou materii, symbolizovanou zrnem, objevit, vytěžit z dolu a rozlomit postupně sedm pečetí této „knihy“. Jakmile tak učiní, což se považuje za Herkulovy práce, získá alchymické zlato zvané též „naše ohnivá síra“, které musí rozpustit ve vodném principu, alchymické rtuti neboli Merkuru. Při této práci umělec zhotovuje Rebis neboli Vejce filozofů, které opatrně „opéká“ či vaří na mírném ohni. V pivovarství tomu odpovídá vystírání (mísení mletého sladu s teplou vodou) a rmutování, kdy se škroby ve sladovém díle přeměňují na cukry. Třírmutové vaření piva, poskytující nejlepší varní výtěžek, nám připomíná, že fixaci naší síry musíme provádět minimálně trojnásobným vařením či cirkulací v téže nádobě. V pivovarství se třírmutový postup provádí tak, že se část díla (směs sladu s vodou), většinou přibližně jedna třetina, odčerpá do pánve (varního kotle), kde se postupně a pomalu zahřívá až k varu, povaří a tato oddělená uvařená část se přivede zpět a zamíchá do zbylého díla, které mezitím odpočívalo. Ne absolutně stejně, ovšem analogicky podobně, postupujeme podle uznávaných autorů i při multiplikaci našeho vzácného Kamene. Přitom se zároveň zbavujeme exkrementů a nečistot což v pivovarství provádíme až v následujícím kroku samostatně, při scezování díla, kdy se odděluje mláto (obsahující hlavně pluchy – slupky zrna) od čiré sladiny. A opět pak vnášíme síru filosofů do čisté sladiny (Merkuru), když ji vaříme s chmelem, neboť právě „chmel je to naše zlato“, jak nás poučuje známá píseň. Je však nutno mít na paměti, že náš chmel musí vyrůstat ze stejné země jako zrno, které jsme použili v Díle. Znovu oddělíme nepotřebné části na chmelovém cízu a odloučením hořkého kalu. Vzniká tak čirá mladina, dokonalá jednota sladké a hořké chuti, poslední předstupeň piva.

   Abychom mohli tento povýšený Kámen použít k transmutaci nízkých kovů ve zlato, je nutno provést operaci zvanou fermentace, nazývanou stejně jako v pivovarství. Ovšem na rozdíl od výroby našeho zlatého moku, pitného zlata, kdy zakvašujeme mladinu kvasnicemi, alchymie postupuje tak, že náš očištěný Kámen (mladinku), fermentuje kovovým zlatem. Výsledek této fermentace se v malém množství přidává do roztavených nedokonalých kovů, čímž dojde k jejich přeměně ve zlato – kýžené transmutaci. Pokud umělec požaduje léčivé účinky svého Kamene, uvedená fermentace zlatem se vynechává a užívá se jen auto-fermentací naznačených v postupu rmutování a připravený „sladko-hořký“ výtažek se konzumuje v drobných zrnkách rozpuštěných ve víně, alespoň tak nás to moudří učí.

   Závěrem: Když to tak shrnu: zrno jako materie, všechny ty společné termíny alchymie a pivovarství, „fermentace“, „digesce“, „dílo“…, říkám si, jak to ti staří alchymisté vlastně mysleli s tím jejich Kamenem mudrců? Snad se ti poťouchlíci celou dobu nezabývali jen pivovarstvím??? Zodpovězení této nelehké otázky přenechávám laskavému čtenáři.

   Aneb jak často čteme v knihách, či vidíme na obrazovkách: „Veškerá podobnost je jen čistě náhodná…(?)“

   Na zdraví!

zdroj : gorvin.mysteria.cz

JM©Mysticland.cz