Tak pravil bůh války

V mytologii mnoha národů zaujímá planeta Mars významné místo. Snad žádné jiné vesmírné těleso kromě Slunce a Měsíce, neovlivňovalo lidstvo tak silně jako Mars. Vždy byl pro svou barvu považován za symbol krve a války. První písemné zmínky najdeme z doby před 5 000 lety u Sumerů, kteří planetu nazývali  „ Salbatanu“ . Babylóňané ji pojmenovali „Lahmu“ , což znamená ( jak jinak ) bůh války. V egyptské mytologii byl Mars spojován s bohem Horusem – válečníkem. Nejznámějším bohem jež byl s Marsem spojován byl řecký bůh války Ares a samozřejmě starořímský Mars. A tak bychom mohli pokračovat dál, přes germánského Tyra, indického Marutse, keltského Marse – Teutatese, až po čínského Huo-Hsinga a aztéckého Huitzilopochtliho. Je zajímavé, že všude měl něco společného se smrtí, válkou a krví…

Zvlášť u Sumerů bych se rád zastavil. Znázorňovali Mars jako šesticípou hvězdu a například Venuši jako osmicípou. Jinými slovy – Mars je označován jako šestá planeta a Venuše jako osmá. Nemusím zdůrazňovat, že Země má v Sumerském pojetí číslo sedm. Počítali trochu jinak než my, což ? Pro nás je Venuše druhá, Země třetí a Mars čtvrtý. My počítáme od Slunce… Ale pokud si představíte, že přilétáte z vesmíru do naší sluneční soustavy, pak je toto číslování Sumerů naprosto v pořádku. Celkem pozoruhodné. Jakoby někdo, kdo cestu tímto směrem skutečně absolvoval, učil Sumery astronomii v tomto pojetí. Tomu nahrává i nález hliněné tabulky, jež je považována za nejzáhadnější mezopotámský nález vůbec ( přirozeně jej veřejnost v podstatě nezná ).

Jsou na ní dva trojúhelníky, spojené klikatou čarou složenou za sedmi bodů. Na čáře jsou slova „dil-gan“ a „apin“… Dil-gan znamená něco jako zastávka a apin směr, kam je nasazen kurz. Badatelé Thompson, Doping a Strassmeier identifikovali apin jako Mars. Což lze chápat tak, že na cestě k sedmé planetě – Zemi, byla na šesté – Marsu, zřízena první stanice. Že by skutečná stopa, která vede k tolik diskutované základně mimozemské inteligence na Marsu ? Rozuměj, nejde o Marťany…Ti jsou hloupým výmyslem přelomu 19 – 20 století a bohužel, v obecném povědomí zůstali dosud. Mám na mysli jakousi základnu, která monitoruje naši planetu a její okolí, již po staletí, nebo spíš po tisíciletí… Ano, od návštěv, které zůstaly v legendách, písemnostech a nejrůznějších vyobrazeních našich dávných předků.

Vůbec se zdá, že v dávné historii se na Mars dívali lidé o mnoho rozumněji a přirozeněji, než třeba jejich „vyspělejší“ kolegové ve středověku. Tehdy byl Mars líčen jako samotný jícen pekla a řeč byla jen o ohni, síře a poletujících čertech. Ano, nejen na tomto příkladu je vidět, že středověk byl skutečně nejtemnějším a proč to neříci, i nejhloupějším obdobím lidské historie. Lví podíl na tom nese církev, která svým vlivem a zpátečnictvím zpomalila vývoj o několik století! Vše se velmi, velmi pomalu začalo měnit prakticky až v osmnáctém a devatenáctém století. Tehdy v srpnu roku 1877 usedl dvaačtyřicetiletý ředitel milánské hvězdárny Giovanni Virginius Schiaparelli ke svému dalekohledu a zaměřil jej na rudou planetu.

V té době byl Mars opět velmi blízko k Zemi ( cca 56 milionů km ) a Schiaparelli hodlal zhotovit kvalitní nákresy planety. Během pozorování se mu zdálo, že vidí na povrchu jakousi síť, tvořenou přímočarými liniemi. Šokovaný astronom pořídil nákresy a nazval linie „canali“ – rýhy. Šířku odhadl na 30 až 100 km a pokračoval v pozorování. Věděl, že celá věc je velmi nejistá a sám sobě potvrdil pozorování až po mnoha opakovaných pokusech. Bohužel jednou byly viditelné, jindy jakoby zmizely. Přesto objev zveřejnil a vyvolal obrovský zájem o rudou planetu.

Olej do ohně přilil astronom C.Flammarion ( 1842-1925 ) , který napsal, že tato síť kanálů může být jen umělým dílem Marťanů… Následovala naprostá hysterie a Marťané ( nejlépe nazelenalí ) byli na světě !   Najednou lidé hlásili pozorování blikajících světel na povrchu Marsu, zachytávali záhadné rádiové signály atd… Padaly návrhy jako např. vybudovat na Sahaře gigantický trojúhelník velký jako polovina Evropy a dát tak signál na Mars, že zde také existují rozumné bytosti. Bylo to největší astronomické nadšení všech dob !

Přišli však i oponenti. Eugenius Antoniadi ( 1870-1944 ) viděl něco docela jiného, než jeho unešení kolegové. Žádné rovné kanály a obrovská města, jen velké či menší, nesouvislé skvrny a to i za skvělých pozorovacích podmínek. Nakonec  došlo k neodvratnému zjištění, že vše je jen optický klam a bylo po bublině. Přesto jakási naděje snílků stále doutnala. Mnoho let se o Marsu vášnivě diskutovalo a to až do roku 1971, kdy se dostaly na Zemi první snímky rudé planety z její bezprostřední blízkosti. Nejprve Mariner 4, ze vzdálenosti 9 845 km a po něm Mariner 9 z max. přiblížení 1 670 km pořídily více než 8 000 snímků. Teorie umělých kanálů definitivně padla. Přesto byla po přistání sond Viking 1 a Viking 2 prokázána, existence obrovitých říčních koryt, kudy musela po milióny let proudit po Marsu obrovská kvanta vody. Tento úkaz však neměl s „canali“ pranic společného…

Zajímavou historii mají i oba měsíce planety Mars. Už v 8 stol. př.n.l. vyprávěl Homér o „dvou ořích“ , průvodcích boha války Arese. Byly známi jako Phobos ( Strach ) a Deimos ( Hrůza ). Znali staří Řekové maličké měsíce Marsu ? ( Teď samozřejmě nemám na mysli jejich názvy i když byly právě od Homéra převzaty…) K jejich pozorování je potřeba čočky nejméně o průměru 30 až 40 cm. Byly sice nalezeny čočky staré kolem 5 000 let, ale o max. průměru pouhých 3,5 cm. Také Jonathan Shift ( 1667-1745 ) ve své knize Gulliverovy cesty oba měsíce přesně popsal. Dodnes si lidé kladou otázku, kde přišel Shift k tak pozoruhodně přesným informacím, když oba měsíce byly objeveny až o 150 let později. ( I když J. Keller už je v té době předvídal..)

Přelom ve zkoumání rudé planety nastal 25.července 1976. Tehdy už zmíněná sonda Viking 1 pátrala po vhodném místě k přistání pro modul Viking 2.

V ten den se sonda přiblížila k planetě až na 1 873 km a mapovala oblast Cydonia. Tam pořídila snímky podivuhodných struktur a mezi nimi zcela ojedinělý útvar.  Vstříc sondě hleděla obrovská lidská tvář…! Jedna polovina jiskřila ve slunci a druhá zůstávala ve stínu. Celá záležitost byla novinářům prezentována jako sice úžasná, ale čistě náhodná, hra světla a stínu, která za jiných podmínek nenávratně zmizí.

Ovšem ukázalo se, ( za naprostého nezájmu vědeckých kapacit ) že to nemusí být tak docela čistá pravda. Američan Vincento DiPietro, který se snímkem obličeje z Marsu intenzivně zabýval, zhotovil počítačové fotografie z originálních datových pásů  z nichž je zřejmé, že nejde o pouhou hru světla a stínů, nýbrž o velmi plastický objekt. Nechci dělat ukvapené závěry a nedělám si iluze. Pokud bude, nebo už je, dokázáno, že objekty v oblasti Cydónie ( jde kromě obličeje i o jakési pravidelné útvary a zbytky pyramidálních objektů ) nejsou jen dílem přírodních sil, silně pochybuju, že bude něco zveřejněno…! Tak silný civilizační šok by lidstvo zřejmě oproti předpokladům ustálo, ale vliv vlád, církví a mocných tohoto světa by se sesypal jako domeček z karet a to naši „velící“ nedopustí. Proto jsem si byl donedávna téměř jist, že o této záležitosti budeme číst jen na úrovni posměchu vědců a časem se na všechno trošku pozapomene. Jak už to bývá.

Ale možná jsem byl zbytečně skeptický…

  V roce 1986 se zformovala zvláštní skupina vědců ve sdružení  MARS  INVESTIGATION GROUP  na Kalifornské univerzitě v Berkeley, k níž se připojil i bývalý astronaut z Apolla dr.Brian O´Leary a někdejší poradce amerického prezidenta pro kosmický výzkum dr.David Webb. Skupina dospěla k závěru, že objekty na Marsu je třeba bezpodmínečně prozkoumat podrobněji, protože zřejmě obsahují i jakési poselství ve smyslu : Podívej se zblízka a zjisti si víc. Mezi řádky tedy můžeme číst nevyslovené – jsou umělého původu ! To je zjištění poměrně slibné… A když si navíc uvědomíme, skutečnost, že se od roku 1976 do roku 1979 těmito útvary v NASA nikdo ani v nejmenším nezabýval, skoro se zdá, jako by se blýskalo na lepší časy. ( opět však připomínám – buďme při zemi)

Od té doby přetřásají  obličej  v oblasti Cydonia různí autoři například :

Johanes von Buttlar – Život na Marsu

Richard Hoagland – The Monuments of Mars

Vladimír Avinskij – Pyramids on Mars

Brian Crowley – The Face on Mars

Walter Hain – Záhadný Mars

Brian Crowley – Return to Mars

Zecharia Sitchin – Genesis Revisited

( ** česky psané názvy knih přirozeně značí, že kniha vyšla i u nás….)

Třeba se tedy dočkáme…Buď jasného důkazu o přirozeném původu, nebo o existenci monumentálním objektu na jiné planetě našeho systému, který byl vybudován inteligentními bytostmi. Potom přijde na řadu zákonitá otázka.  Kdo to byl ? Vesmírní cestovatelé zanechavší pomník na své cestě. ( To přece děláme také..) Nebo se dostane ke slovu hypotéza, že kolébka našeho druhu leží na rudé planetě a Země byla až sekundárním, náhradním řešením neodvratné  katastrofy…? Bohužel se nepodařilo fotografie obou Vikingů zpřesnit. Ani Phobosu 1, Phobosu 2, ani Observeru. Nejlepší snímek tedy dosud pořídil Viking 1 , 25.července 1976, z výšky 1 873 kilometrů, v 18.33 hodin místního času. Věnujme se tedy jemu…

Jedná se o fotografii 35-A-72 , přesněji o její zvětšeninu P-17384.

Obličej leží přesně na 40,98 stupně severní šířky a 9,48 stupně západní délky. Samotné rozměry obličeje jsou skutečně impozantní…  Nebylo však  zcela jednoduché je zjistit, díky malé rozlišovací schopnosti kamer Vikingu a relativně značné vzdálenosti mezi obličejem a orbitální stanicí. 35-A-72 zachycuje oblast mezi 40,28  –  41,51 stupně sev.šířky a 8,79 – 10,30 stupně západní délky, což je úsek 1,23, resp. 1,51 stupně. Na severní polokouli Marsu v oblasti Cydonia odpovídá jeden stupeň asi 30 kilometrům. Velikost obliče od brady k temeni hlavy je na snímku jedna dvacetina stupně, což je právě 1 500 metrů. Ovšem musíme připustit odchylku několika metrů, díky výše uvedeným potížím. Zůstaneme-li však u zjištěných výpočtů, bude šířka obličeje 1 300 metrů a obvod celého obličeje  cca 5 600 metrů… Slušnej ksichtík ! Výška se dá zjistit pomocí dopadu slunečního světla. Změříme délku stínu špičky nosu a zakreslíme pod odpovídajícím úhlem. Ten byl nejprve určen na 20 stupňů a později korigován na 10 stupňů. Jeho délka na fotografii je zhruba 1 800 metrů. Položíme-li teď obličej na tuhle značku, špičkou nosu pod ni, zjistíme výšku útvaru asi 350 metrů…!

Navíc v okamžiku kdy několik odborníků začalo na základě všech těchto skutečností plácat s plastelíny model této tváře, objevil Vincent DiPietro při prohlížení dalších datových pásů v Goddard Space Flight Center další velmi zřetelnou fotografii katalogizovanou pod číslem 70-A-13…! Sedmdesátý oběh, třináctá fotka… Byla pořízena 29.srpna, tedy 35 dnů po první fotce. Čas – 16,50 místního času, výška – 1 725 kilometrů. Slunce stálo na západě 27 stupňů nad horizontem. Útvar tedy vrhá menší stín a je na něm jasné, že má strukturu a že nejde o hru světla a stínu. Opakuji, jiný čas – jiná výška – jiné podmínky. A je tam !

Pokud ani tohle nebyla „zpráva století…“ , pak už nevím co musí přijít…! Chápu, že pro mnoho lodí je prostě neuvěřitelné, že na Marsu je vytesaný obrovský, lidský obličej, ale doufám, že pravda bude jednou jednoznačně prokázána. Ať už bude jakákoliv…

P.S.  Dvorní astronom faraona Chúfeva na otázku –  kdy nastane zánik lidstva, odpověděl : 

Lidstvo ukončí svou pozemskou pouť několik dekád poté, co v kosmu spatří svou vlastní posmrtnou masku…

Hmmm…

© J.M.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *